v - výpis slov 861 - 870

Neurovývojová porucha, při níž je oslabená schopnost správně naplánovat, uspořádat a provést naučené, účelné pohyby. Dítě pak od raného věku působí výrazně neobratně, mívá potíže s koordinací a osvojováním jemných i hrubých motorických dovedností, aniž by šlo hlavně o svalovou slabost. Vznik se dává do souvislosti s časným postižením oblastí temenního laloku, typicky v průběhu nitroděložního vývoje nebo v souvislosti s porodem. V české vývojové neurologii je tento obraz popisován jako svébytná semiologická jednotka a může se objevit i jako jeden z projevů DMO, tedy dětské mozkové obrny.. >> detail

Pro podrobnější vysvětlení se odkazuje na heslo „vývoj jedince“.. >> detail

Jedna ze základních disciplín psychologie zaměřená na zákonitosti duševního vývoje člověka. Zkoumá, jak se jedinec mění v průběhu celého života, a sleduje vznik, proměny i útlum (evoluci i involuci) psychických procesů, stavů a osobnostních vlastností ve všech etapách – od početí až do smrti. Označuje se také jako ontogenetická psychologie.. >> detail

Pro další vysvětlení a podrobnosti se odkažte na heslo „Ontogenetické stadium dospělosti“.. >> detail

Fáze vznikající, tedy první (časné) dospělosti (mecítma), se obvykle vymezuje přibližně od 18.–20. roku života a trvá zhruba do 29.–30 let. Dominantní životní náplní je v tomto období pracovní činnost. Mladý dospělý si postupně osvojuje pracovní režim, učí se fungovat v konkrétních organizačních podmínkách a často zjišťuje, že i dobré záměry a smysluplné cíle se do praxe prosazují obtížněji, než očekával. Na utváření sebedůvěry má výrazný dopad způsob jednání a komunikace s nadřízenými i s uznávanými odborníky v oboru. Typicky k tomu dochází při školeních a konferencích, na poradách, při jednáních na úřadech apod. Mladý dospělý si často bere za vzor vzdělané osoby, které jsou profesně a ekonomicky úspěšné, a zároveň si váží lidí s vysokými morálními standardy. Pro toto údobí není příznačné suverénní, silně asertivní až agresivní vystupování, zároveň však s rostoucí ekonomickou samostatností a s nabýváním profesních dovedností posiluje sebejistota i schopnost kritického, někdy opozičního postoje vůči autoritám. Současně se rozvíjejí komunikační a sociální kompetence, zejména při zvládání náročných situací a někdy i konfliktů. Tyto zkušenosti vytvářejí základ pro budoucí efektivní jednání a pro zvládání zátěžových či mezních situací. Citově bývá obtížné vyrovnat se s nečekanými úmrtími v rodině. Dřívější expresivní a impulzivní tendence se často postupně proměňují v chování více přizpůsobivé a diplomatické. Častěji se prosazuje snaživost, vytrvalost, důslednost, spolehlivost, iniciativa a pracovitost, spolu se zdrženlivostí, automonitorováním a snahou o menší konfliktnost. Z biologického i psychosociálního hlediska jde o období vhodné pro definitivnější volbu životního partnera a pro zakládání rodiny. Lidová moudrost přitom připomíná: „Nežli se oženíš, pošli uši mezi lidi.“ Mladé rodiny však často narážejí na tíživé potíže se zajištěním vlastního, přiměřeného a skutečně samostatného bydlení. Tělesná výkonnost v této etapě zpravidla dosahuje vrcholu, zatímco sociálně-profesní postavení ještě nebývá zcela stabilizované. Určitá vazba (a někdy i závislost) na původní rodině může přetrvávat a zkušenosti s výchovou dětí se teprve postupně získávají. Dospělý člověk současně usiluje o větší nezávislost na okolí a o autonomii své osobnosti. Myšlení má charakter tzv. postformálního uvažování: jedinec více zohledňuje širší kontext problémů a řeší situace komplexněji než dříve. Postupně se také ustaluje jeho písemný projev (zpočátku ještě méně vyrovnaný) do typické, individuální podoby a osobního stylu. Sebeobraz a sebedůvěra se mohou vyvíjet příznivým i nepříznivým směrem podle toho, jak je člověk úspěšný či neúspěšný v životní a profesní praxi a do jaké míry se mu daří růst v autonomii. Sebevýchova a autoregulace by se proto měly zaměřovat na rozumnou asertivitu, kvalitní sociální kompetence a na rozvoj altruistických, etických i estetických aspektů vztahů (partnerských, rodičovských i příbuzenských), dále na občanské a profesní aktivity a na smysluplné využívání volného času. Člověk v rané dospělosti (někdy i starší, zvláště pokud je osamělý a strádající) by měl počítat také s tzv. „pastmi přírody“: například tělesná krása vzbuzující zalíbení a eroticko-sexuální vzrušení může vést k podcenění závažných psychických či osobnostních závad u obdivované osoby. Za projevy adekvátní, zralé dospělosti se považuje mimo jiné převzetí odpovědnosti za sebe i za rodinu, přiměřeně samostatné rozhodování a odpovídající ekonomická (finanční) nezávislost.. >> detail

Jde o období vlastního stáří, označované také jako senia, seniority, pokročilý či vysoký věk, které se zpravidla vymezuje mezi 75. a 89. rokem života. V této etapě se často prohlubují postupující závady a poruchy smyslů (zrak, sluch, čich, chuť, hmat), přidávají se potíže s chrupem včetně zubních náhrad, bolesti kloubů a různé motorické obtíže, například závratě při rychlém ranním vstávání, nejistota pohybu a pády. Nevhodné stravování spolu s nedostatkem pohybu může zároveň přispívat k nárůstu tělesné hmotnosti až k nadváze a obezitě. Postupně klesá přesnost vnímání, všímavost i objektivnost pozorování. Zpomaluje se reakční čas a také tempo porozumění tomu, co člověk slyší nebo čte, proto si senioři často nechávají sdělení či dotazy zopakovat, i když jim s určitým zpožděním už porozuměli. U motorických výkonů ubývá přesnosti a jemnosti a narůstá drobná i větší chybovost. Časté jsou projevy únavy až vyčerpání i různé poruchy spánku, spánek bývá nezřídka polyfázický, tedy rozdělený do více kratších úseků nejen v noci, ale i během dne. Mohou se objevovat menší, ale postupně i výraznější potíže s pozorností (včetně přehlédnutí i napsaného úkolu), s pamětí a se zrakovým, sluchovým, taktilním, čichovým a chuťovým vnímáním, někdy se přidávají i obtíže v usuzování a myšlení. Snížená přesnost vnímání se promítá do chyb v jemné i hrubé motorice a do pracovních činností, což zvyšuje riziko úrazů a někdy i pádů. Obtíže se mohou projevit i při řízení motorových vozidel. Problémy s vybavováním jmen se někteří staří lidé snaží překonávat tím, že si pomalu, potichu i nahlas odříkávají abecedu, někdy to skutečně pomůže zapomenuté jméno znovu vyvolat. V tomto věku se poměrně často objevují stavy dysforie (rozmrzelosti), náladovost, nespokojenost, subdeprese až deprese, pocity nedostačivosti a pokles sebejistoty i sebevědomí, někdy až komplexy méněcennosti. Člověk se zároveň musí vyrovnávat s více či méně rychle postupujícími specifickými degenerativními procesy a s morfologickými, arteriosklerotickými i funkčními změnami organismu. Konflikty a strádání (deprivace) v sociální komunikaci, zejména ve vztazích s mladší generací, mohou někdy vést ke spontánní, nevyžádané potřebě starších osob podrobně sdělovat své vědomosti, názory, prožitky a zkušenosti z minulosti a předávat rady ostatním (především mladým), aniž by o to druzí žádali. Může to souviset i s nevymluveností seniorů a seniorek. Nevyžádané komentáře, opakované rady, pokyny, doporučení, instrukce nebo dokonce direktivní příkazy však často nebývají přijímány s porozuměním, pochopením ani vděčností.. >> detail

Toto údobí bývá označováno jako interevia (mezidobí) či starší dospělost a obvykle se vymezuje přibližně mezi 45.–59. rokem života. Z biologického hlediska se u žen v tomto věku uzavírá reprodukční schopnost: nastupuje přechod (klimakterium), během něhož postupně zanikají pravidelné ovulační menstruační cykly a dochází k menopauze. U mužů naproti tomu tvorba spermií zpravidla pokračuje prakticky až do konce života. V rodinné a sociální oblasti se často mění struktura domácnosti – dospívající či dospělé děti odcházejí z původního domova, což může vést k tzv. syndromu prázdného hnízda. S těmito změnami bývá spojována i častěji popisovaná „krize středního věku“, tedy období bilancování dosavadní životní dráhy, přehodnocování priorit a současně předávání nabytých zkušeností. V poradenské a klinicko-psychologické praxi se v tomto období poměrně často objevuje tendence interpretovat vlastní životní nezdary prostřednictvím údajně nevhodného výchovného vedení a vzorů převzatých z původní rodiny. Nezřídka jde přitom o výklad zatížený subjektivitou a výraznou emoční složkou. Kognitivně se může projevovat oslabení vštípivosti paměti, typicky se zhoršuje zejména krátkodobá paměť. Současně se objevují první známky stagnace či mírného regresu ve výkonnosti a ve svižnosti osobního tempa, takže si člověk začíná více uvědomovat pokles sil. Tyto změny mohou posilovat prožitek krizovosti nejen tohoto, ale i následujících vývojových období. Z hlediska zdraví a prevence je důležité cíleně udržovat dobrou psychickou i tělesnou kondici a bránit předčasným stařeckým změnám. Vysokou hodnotu má zachování svěžesti mysli i těla a také dlouhodobě optimistické, realisticky nadějné ladění. Ke konci tohoto věku je vhodné promyšleně zvažovat další pracovní, odbornou či vědeckou dráhu: odhadnout, kolik času a energie ještě zbývá pro plodné období a jaké cíle jsou dosažitelné. Není účelné nastavovat si vyčerpávající až nereálné cíle, zároveň však není žádoucí rezignovat a upadnout do duševního „živoření“ bez přiměřené profesní a sociální komunikace. Důležitou součástí je také udržování přiměřeně bohatého společenského života a adekvátní rekreační složky. Při řešení náhlých, nečekaných úkolů je v tomto věkovém úseku třeba počítat s vyššími časovými i energetickými náklady než dříve. Při snaze o seberealizaci v duševní i tělesné práci je proto nutné zohledňovat zvýšené riziko snadného přetížení a vyčerpání. V této fázi života rodiče často pomáhají svým dětem a jejich rodinám při budování domácnosti a zázemí, a to na základě vlastních zkušeností i podle míry ekonomického zabezpečení. Současně se nezřídka podílejí také na péči o své stárnoucí rodiče. Literatura: KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: ICV MZLU, 2008. ISBN 978-80-7375-185-2.. >> detail

Svalově‑anální stadium obvykle probíhá mezi 2. a 3. rokem života. Je pro něj typický vývojový konflikt autonomie proti studu a pochybnostem. V této době zároveň dozrává svalová soustava a dítě získává větší kontrolu nad svým tělem. E. H. Erikson zdůrazňuje, že dítě potřebuje ze strany rodičů citlivý a podpůrný přístup: aby mohlo být samostatné, musí se cítit také bezpečně. Pokud se mu snaha o autonomii „nevyplácí“ (např. vede k trestu nebo k tomu, co dítě prožívá jako odloučení), vzniká stud a pochybnosti – podle Eriksona jde o „vztek obrácený proti sobě samému“. Nadměrné zahanbování pak nevede k opravdové slušnosti, ale spíše k tajnému odhodlání proklouznout bez povšimnutí.. >> detail

Odkaz na ontogenetické období dospělosti, tedy fázi života, kdy je jedinec již plně vyvinutý a funkčně stabilní po ukončení růstu a před výraznějšími projevy stárnutí.. >> detail

Vyvrhování je v mysliveckém a zpracovatelském kontextu prvotní ošetření ulovené zvěře spočívající v otevření tělní dutiny a vyjmutí vnitřních orgánů. U spárkaté zvěře je cílem odstranit orgány pokud možno vcelku, od jazyka až po řitní otvor, bez zbytečného rozřezávání, aby se omezilo znečištění a co nejlépe zachovala kvalita zvěřiny. V myslivecké praxi jde o důležitý úkon navazující bezprostředně po lovu, který má hygienický, veterinární i praktický význam a patří k základním dovednostem myslivce při ošetření uloveného kusu. Výraz se používá hlavně u spárkaté a drobné zvěře a v běžné neutrální češtině odpovídá vyjmutí vnitřností nebo vykolení uloveného zvířete.. >> detail