Anatomické přídavné jméno odvozené z lat. nasus a maxilla, označuje struktury vztahující se k nosu a horní čelisti, případně oblasti, kde se tyto části obličeje anatomicky stýkají.. >> detail
Anatomický a klinický výraz odvozený z lat. nasus a mentum, používá se pro popis vztahu nebo oblasti zahrnující nos a bradu, často při hodnocení profilu obličeje a v estetické či rekonstrukční medicíně.. >> detail
Lékařský a anatomický termín odvozený z l. nasus a l. os-oris. Popisuje vztah k nosu i k ústům, případně k oblasti mezi nimi, například při popisu struktur nebo dějů v okolí horního rtu či při souvislosti mezi nosní a ústní dutinou.. >> detail
V anatomii a medicíně jde o latinské přídavné jméno používané pro útvary a děje vztahující se k nosohltanu, tedy k části hltanu navazující na nosní dutinu. Původ výrazu je spojen se slovem nasus.. >> detail
(l. nasus nos, l. sinus dutina) nazosinusitida, zánětlivé postižení nosní sliznice spolu s vedlejšími nosními dutinami, často se projevuje rýmou, ucpaným nosem a tlakem či bolestí v obličeji. >> detail
Nástřel je v myslivosti místo, na němž zvěř stála v okamžiku výstřelu. Jeho správné určení má zásadní význam po ráně, zejména tehdy, když zvěř nezůstane na místě a je nutné rozhodnout o dalším postupu při dohledávce nebo dosledu. Na nástřelu myslivec hledá takzvané pobarvení a další znaky zásahu, například krev, stříž, chlupy, úlomky kostí, obsah trávicího ústrojí nebo stopy po zásahu střely do terénu. Podle těchto stop lze odhadnout, zda byla zvěř zasažena, jak vážně a přibližně do které části těla. Nástřel se zpravidla určuje už z místa střelby podle výrazných bodů v krajině a po příchodu se pečlivě prohlíží. V myslivecké praxi se může označit zálomkem, aby bylo jasné výchozí místo pro následnou práci barváře či jiného loveckého psa. Pečlivé obeznání nástřelu patří k důležitým zásadám odpovědného lovu.. >> detail
