dlouhodobé nutkání vyhledávat chyby a slabá místa, automaticky odporovat a stavět se do opozice, jako by člověk potřeboval být pořád „proti“ a vést konflikty či bojovat s názory a postupy druhých, často i tam, kde to není nezbytné. >> detail
Jde o způsob přizpůsobení, kdy člověk reaguje záměrně opačně, než od něj okolí nebo daná situace očekává či vyžaduje. Někdy jde o přehnanou potřebu odporu, nezávislosti, samostatnosti a originality. Tento typ opozičního chování může být pasivní i aktivní, skrytý i otevřený, ústupky ze strany okolí ho obvykle dále posilují a někteří lidé bývají „oponenty ze zásady“. V přiměřené míře může posilovat sebevědomí, podporovat rozvoj samostatnosti, aktivity, iniciativy a vytrvalosti, zvyšovat odolnost vůči nežádoucímu vlivu a učit udržet si vlastní názory i pod nátlakem. V raném věku se může projevit například zadržením dechu, afektivní respirační křečí, výbuchy zlosti nebo selektivním mutismem (výběrovým mlčením) a podobně. V dospívání bývá častější, protože mladý člověk se při snaze osamostatnit rád střetává v názorech s dospělými. Ve stáří může představovat protest proti úbytku životní spokojenosti a zhoršování běžných životních prožitků a funkcí.. >> detail
Postoj, při němž se pozitivní stránky událostí zlehčují nebo úplně popírají a pozornost se upíná hlavně k chybám, rizikům a nepříjemným aspektům reality, takže vše vyznívá převážně pesimisticky.;V medicíně, zejména v psychiatrii, jde o příznak, kdy člověk bez rozumného vysvětlení odmítá spolupracovat, nereaguje na běžné výzvy nebo klade odpor pokynům a někdy jedná opačně, než je po něm požadováno.. >> detail
