způsobilost a umění dorozumívat se, vystupovat a rozhodovat tak, aby byly projevy i činy vedeny rozumem, tedy jednat uvážlivě, logicky a věcně na vysoké intelektuální úrovni. >> detail
Psychický obranný mechanismus, při kterém si člověk dodatečně vytváří společensky přijatelné a na první pohled logické vysvětlení pro jednání, které ve skutečnosti vychází spíše z emocí, impulzů nebo z motivů, jež by si nerad připustil. Pomáhá tím tlumit stud, pocity viny a vnitřní napětí a současně si udržet obraz sebe sama jako „rozumně“ jednajícího jedince. Od alibismu se to liší tím, že u alibismu bývá posun významu faktů záměrnější a více kalkulovaný, přestože i zde vzniká dojem racionální konstrukce, která realitu zkresluje. V běžném životě se tento sebeklam často projevuje například znehodnocením nedosažitelného cíle ve stylu „kyselé hrozny“, případně hledáním výhod v nepříjemné situaci, aby byla subjektivně snesitelnější, třeba když si po neúspěchu člověk řekne, že o danou příležitost vlastně nestál. Příbuzným postupem je intelektualizace, tedy tendence chránit se před emocionálním dopadem tím, že se prožitek popisuje a analyzuje výhradně rozumově. Dlouhodobé spoléhání na podobné strategie sice krátkodobě ulevuje, ale může zhoršovat schopnost realisticky se poučit z vlastního chování a zároveň otupovat prožívání nejen nepříjemných, ale i příjemných emocí.. >> detail
filozofický postoj, který vyzdvihuje schopnost rozumu a logického uvažování a přisuzuje mu rozhodující, případně i výlučnou roli při získávání poznatků, často na úkor smyslové zkušenosti, tradice nebo víry. >> detail
