(lat.) Ve filozofii vědy je to stanovisko, podle něhož i přes existenci dílčích hierarchií mezi vědami vede důkladné zkoumání vztahů mezi teoriemi k tomu, že vznikají kruhové vazby: vyjdeme-li z určité teorie a sledujeme řetězec jejích předpokladů, po konečném počtu kroků se vrátíme zpět k téže teorii, od níž jsme původně začali.. >> detail
V přírodních vědách jde o přitažlivé vazby mezi částicemi či strukturami, díky nimž látka drží pohromadě a nerozpadá se na oddělené části. Tento jev souvisí třeba s tím, jak se chovají kapaliny na povrchu nebo jak pevně drží některé materiály.;V sociálním kontextu označuje míru, s jakou lidé v kolektivu drží při sobě, sdílejí společná pravidla a jsou schopni spolupracovat, takže skupina zůstává jednotná i při konfliktech nebo tlaku zvenčí.;V jazykovědě znamená propojenost prvků textu, kdy věty a odstavce vytvářejí souvislý celek díky návaznosti významu, odkazům mezi částmi a různým spojovacím prostředkům.. >> detail
Mající silnou vnitřní soudržnost, takže jednotlivé části nebo částice drží pohromadě a celek si udržuje stabilní podobu, typicky vlivem kohezních sil, podobně jako když se kapka vody „nesype“ do stran.;Působící jako jednotný a dobře propojený celek, v němž na sebe prvky logicky navazují a dohromady vytvářejí jasnou a charakteristickou strukturu, například u textu, výkladu nebo argumentace.. >> detail
míra, s jakou se členové skupiny vnímají jako „my“ a drží při sobě, soudržnost kolektivu. Ve fyzice: přitažlivá síla, která udržuje pohromadě atomy či molekuly téže látky (zejména v kapalinách a pevných látkách). V botanice: srůstání nebo spojení některých částí rostlin, např. okvětních lístků, které obvykle rostou odděleně.. >> detail
