Metafora pro situaci, kdy agresor záměrně testuje hranice odolnosti oběti: opakovaně ji fyzicky i psychicky týrá, aby zjistil, co ještě snese.. >> detail
Když se ptáme, proč se člověk chová určitým způsobem a co při tom prožívá, hledáme jeho motivy – tedy příčiny, potřeby a podněty, které jeho jednání a prožívání spouštějí, usměrňují a „nabíjejí energií“. Při motivační analýze je nutné počítat s tím, že skutečné pohnutky se mohou lišit od těch, které člověk uvádí navenek. Vedle vědomých (uvědomovaných) motivů existují i motivy nevědomé a také pseudomotivy, které jedinec maskuje nebo tají (např. potřeba někoho dehonestovat, ponížit či se pomstít). Člověk může některé motivy předstírat a jiné, společensky nebo morálně nežádoucí, naopak skrývat. U každého jedince se liší hlavní hnací síla jeho jednání, někdy se označuje jako nervus rerum (doslova „nerv věcí“). Mezi motivy a stimuly se řadí např. zájmy, afekty, postoje, vztahy, tendence, hodnoty, ideály, potřeby, incentivy (pobídky), heterosugesce, autosugesce, subliminální sugesce, impulzy a pudy. Motivy se často dělí na vnitřní, intrinsické, a vnější, extrinsické (též stimulátory): intrinsické motivy vycházejí z činnosti samotné (např. uspokojení z úspěšného výkonu), zatímco extrinsické se vážou na vnější zisky či následky (např. peníze). Na motivy působí incentivy a stimulátory, tedy vnější podmínky a prostředky, které člověka směrují k určitému cíli, mohou být nižší (biologické, hmotné) i vyšší (kulturní, duchovní). Typicky jde o odměny a tresty, vzory, pozitivní sociální komunikaci a interakci, vhodnou kooperaci, koexistenci, koordinaci a reciprocitu. Pobídky a stimuly zpravidla aktivují už existující motivy a vedou k jednání, které směřuje k uspokojení potřeb. Bariéry motivace a stimulace mohou tvořit např. nedostatečné vzdělání, deficit vědomostí, dovedností a návyků, málo kvalitní sociální kontakty, nedostatek kladného hodnocení, odměn a uznání, nízká asertivita, adaptivita či expresivita a různé typy závislostí. Motivy vycházející z nitra člověka, často z podvědomí, se nazývají impulzy, i nečinnost mívá své motivační pozadí (např. strach z obtíží). Odborné úkony v psychologické diagnostice a intervenci, jejich interpretace i evaluace se musí řídit profesními pravidly a být v souladu s etickým kodexem psychologa. Literatura: Kohoutek, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002. Plháková, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006.. >> detail
podněcování k činnosti z vnějších zdrojů, tedy stimulace vyvolaná pobídkami (incentiv). Patří sem například pochvala, povzbuzení, projev uznání spojený s důvěrou či odměna, ale také negativní tlak jako hrozba nebo trest, ve školním prostředí se to může projevit i udělením horší známky.. >> detail
Vnitřní motiv, který vyvolává a usměrňuje chování i prožívání člověka, vychází z jeho potřeb (např. potřeby poznávat a dosahovat úspěchu), pudů, zájmů, ideálů, hodnotového systému, cílů a osobních snah.. >> detail
Postup, při němž se snažíme porozumět tomu, co je „pod povrchem“ lidského jednání i vnitřních stavů. Nezůstáváme u popisu, co člověk udělal, ale zjišťujeme, jaké pohnutky, potřeby nebo cíle ho k tomu vedly a jak si situaci sám vykládá. Je potřeba počítat s tím, že deklarované důvody se mohou lišit od skutečných, protože lidé někdy volí společensky přijatelná vysvětlení, racionalizují, případně určité pohnutky záměrně skrývají nebo naopak předstírají. Do hry vstupují jak motivy vědomé, o nichž člověk dokáže mluvit, tak i motivy nevědomé, které se projeví spíše nepřímo v chování, emocích nebo opakujících se volbách. V psychologii se mezi pohnutky obvykle řadí například potřeby, hodnoty, postoje, emoční tendence či zájmy. Často se rozlišuje vnitřní, intrinsická motivace, kdy činnost dává smysl a uspokojuje sama o sobě, a vnější, extrinsická motivace, kdy člověk jedná hlavně kvůli následkům, jako je odměna, uznání nebo vyhnutí se nepříjemným důsledkům. Aktivaci těchto pohnutek ovlivňují i incentivy, tedy pobídky a podmínky prostředí, které se v literatuře označují také jako stimuly nebo motivátory a typicky posilují už existující motiv, místo aby jej vytvářely „z ničeho“. Motivační pozadí lze hledat i u zdánlivé nečinnosti, která může být výsledkem vyhýbání se zátěži, strachu z neúspěchu nebo potřeby regenerace.;V praxi práce s lidmi a v organizacích jde o diagnostický rozbor toho, co podporuje nebo naopak brzdí výkon, vytrvalost a rozhodování jednotlivce či týmu. Sleduje se, jak se osobní smysl a cíle prolínají s nastavením prostředí, například s podobou úkolů, zpětnou vazbou, spravedlností odměňování nebo kulturou pracoviště. Zjištění se využívají při úpravě pracovních rolí, nastavování motivátorů, plánování rozvoje i při prevenci dlouhodobé demotivace a vyčerpání, často pomocí kombinace rozhovorů, dotazníků a pozorování reálného chování.. >> detail
V psychologii se jako motivy neboli pohnutky označují faktory, které člověka popohánějí k určitému chování, případně vysvětlují i to, proč se do nějaké činnosti nepustí. Může jít třeba o aktuální potřeby, prožívané emoce, osobní hodnoty nebo zájmy. Motiv lze chápat jako dynamickou dispozici: jednak udává směr, tedy k čemu jedinec míří, a zároveň má určitou sílu, s jakou na člověka naléhá, a jak dlouho dokáže jeho jednání udržovat. Ne všechny pohnutky jsou plně vědomé, protože část z nich vzniká z automatických naučených reakcí a podmíněných reflexů, takže si člověk své důvody někdy neuvědomí jasně ani je neumí snadno pojmenovat. Vědomé rozhodování proto často vyrůstá ze směsi uvědomovaných záměrů a skrytých tendencí. Motivace bývá vícevrstevnatá a lidské jednání se obvykle opírá o několik motivů současně, které se mohou i střetávat, například snaha uspět a obava ze selhání. Neuspokojené potřeby zvyšují vnitřní napětí a aktivaci, zatímco jejich naplnění vede k poklesu tohoto napětí a k návratu k větší psychické rovnováze. Každý motiv se tak vyznačuje cílem, mírou proměnlivosti podle situace a intenzitou i vytrvalostí, s jakou ovlivňuje chování a prožívání.. >> detail
