Když se ptáme, proč se člověk chová určitým způsobem a co při tom prožívá, hledáme jeho motivy – tedy příčiny, potřeby a podněty, které jeho jednání a prožívání spouštějí, usměrňují a „nabíjejí energií“. Při motivační analýze je nutné počítat s tím, že skutečné pohnutky se mohou lišit od těch, které člověk uvádí navenek. Vedle vědomých (uvědomovaných) motivů existují i motivy nevědomé a také pseudomotivy, které jedinec maskuje nebo tají (např. potřeba někoho dehonestovat, ponížit či se pomstít). Člověk může některé motivy předstírat a jiné, společensky nebo morálně nežádoucí, naopak skrývat. U každého jedince se liší hlavní hnací síla jeho jednání, někdy se označuje jako nervus rerum (doslova „nerv věcí“). Mezi motivy a stimuly se řadí např. zájmy, afekty, postoje, vztahy, tendence, hodnoty, ideály, potřeby, incentivy (pobídky), heterosugesce, autosugesce, subliminální sugesce, impulzy a pudy. Motivy se často dělí na vnitřní, intrinsické, a vnější, extrinsické (též stimulátory): intrinsické motivy vycházejí z činnosti samotné (např. uspokojení z úspěšného výkonu), zatímco extrinsické se vážou na vnější zisky či následky (např. peníze). Na motivy působí incentivy a stimulátory, tedy vnější podmínky a prostředky, které člověka směrují k určitému cíli, mohou být nižší (biologické, hmotné) i vyšší (kulturní, duchovní). Typicky jde o odměny a tresty, vzory, pozitivní sociální komunikaci a interakci, vhodnou kooperaci, koexistenci, koordinaci a reciprocitu. Pobídky a stimuly zpravidla aktivují už existující motivy a vedou k jednání, které směřuje k uspokojení potřeb. Bariéry motivace a stimulace mohou tvořit např. nedostatečné vzdělání, deficit vědomostí, dovedností a návyků, málo kvalitní sociální kontakty, nedostatek kladného hodnocení, odměn a uznání, nízká asertivita, adaptivita či expresivita a různé typy závislostí. Motivy vycházející z nitra člověka, často z podvědomí, se nazývají impulzy, i nečinnost mívá své motivační pozadí (např. strach z obtíží). Odborné úkony v psychologické diagnostice a intervenci, jejich interpretace i evaluace se musí řídit profesními pravidly a být v souladu s etickým kodexem psychologa. Literatura: Kohoutek, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002. Plháková, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006.. >> detail
podněcování k činnosti z vnějších zdrojů, tedy stimulace vyvolaná pobídkami (incentiv). Patří sem například pochvala, povzbuzení, projev uznání spojený s důvěrou či odměna, ale také negativní tlak jako hrozba nebo trest, ve školním prostředí se to může projevit i udělením horší známky.. >> detail
Vnitřní motiv, který vyvolává a usměrňuje chování i prožívání člověka, vychází z jeho potřeb (např. potřeby poznávat a dosahovat úspěchu), pudů, zájmů, ideálů, hodnotového systému, cílů a osobních snah.. >> detail
V psychologii se jako motivy neboli pohnutky označují faktory, které člověka popohánějí k určitému chování, případně vysvětlují i to, proč se do nějaké činnosti nepustí. Může jít třeba o aktuální potřeby, prožívané emoce, osobní hodnoty nebo zájmy. Motiv lze chápat jako dynamickou dispozici: jednak udává směr, tedy k čemu jedinec míří, a zároveň má určitou sílu, s jakou na člověka naléhá, a jak dlouho dokáže jeho jednání udržovat. Ne všechny pohnutky jsou plně vědomé, protože část z nich vzniká z automatických naučených reakcí a podmíněných reflexů, takže si člověk své důvody někdy neuvědomí jasně ani je neumí snadno pojmenovat. Vědomé rozhodování proto často vyrůstá ze směsi uvědomovaných záměrů a skrytých tendencí. Motivace bývá vícevrstevnatá a lidské jednání se obvykle opírá o několik motivů současně, které se mohou i střetávat, například snaha uspět a obava ze selhání. Neuspokojené potřeby zvyšují vnitřní napětí a aktivaci, zatímco jejich naplnění vede k poklesu tohoto napětí a k návratu k větší psychické rovnováze. Každý motiv se tak vyznačuje cílem, mírou proměnlivosti podle situace a intenzitou i vytrvalostí, s jakou ovlivňuje chování a prožívání.. >> detail
