Biospeleologie (též speleobiologie) je vědní obor na pomezí biologie, ekologie a speleologie, který zkoumá organismy žijící v jeskyních a dalších podzemních prostředích, například v krasových dutinách, puklinách, půdních a říčních hypogeálních systémech. Sleduje druhové složení, potravní sítě a toky energie v prostředí s trvalou tmou, stabilní teplotou a omezeným přísunem živin, popisuje adaptace troglobiontů a stygobiontů, jako je redukce očí, ztráta pigmentu či změny metabolismu, a studuje jejich evoluční původ pomocí genetických a fylogenetických metod. Důležitou součástí je mikrobiální biospeleologie, která se věnuje biofilmům a chemolitotrofním procesům. Poznatky se využívají při ochraně krasu, hodnocení dopadů turistiky a těžby i při monitoringu kvality podzemních vod.. >> detail
Biostratigrafie je obor stratigrafie a paleontologie, který dělí a koreluje vrstvy hornin podle výskytu fosilií a jejich společenstev. Název vychází z předpony bio- ve významu životní a z termínu stratigrafie. Základní jednotkou je biozóna vymezená typickým taxonem nebo souborem taxonů, často pomocí prvního a posledního výskytu v profilu. Metody biostratigrafie umožňují relativní datování sedimentárních sekvencí, regionální i globální korelaci mezi vrty a odkryvy a zpřesnění chronostratigrafického členění, zejména tam, kde se litologie rychle mění. V praxi se často využívají mikrofosilie, například foraminifery, konodonti nebo pyl, protože jsou hojné a rychle evolučně reagují. Uplatňuje se při geologickém mapování, v průzkumu ložisek uhlovodíků i při rekonstrukci vývoje paleoprostředí a paleoklimatu. Výsledky mohou být ovlivněny redepozicí, ekologickou závislostí fosilií na prostředí a rozdílnou zachovalostí.. >> detail
Biosyntéza (z řec. bios život a synthesis složení) je soubor enzymově řízených anabolických reakcí, jimiž živé buňky vytvářejí složité organické látky z jednodušších prekurzorů. Probíhá v navazujících metabolických drahách v cytoplazmě či organelách, je geneticky regulována a obvykle vyžaduje dodávku energie a redukční síly, typicky ve formě ATP a NADPH. V organismu tvoří protiváhu katabolismu a využívá stavební jednotky vzniklé rozkladem živin, například acetyl‑CoA, cukerné fosfáty nebo aminokyseliny. Na rozdíl od čistě chemické syntézy je vysoce selektivní a probíhá za mírných podmínek, což umožňuje přesné řízení struktury produktu. Patří sem biosyntéza bílkovin, nukleových kyselin, lipidů i sekundárních metabolitů, například alkaloidů nebo antibiotik, a pojem se uplatňuje také v biotechnologii při návrhu produkčních kmenů.. >> detail
