b - výpis slov 911 - 920

obor studující vlivy prostředí na životní procesy v živých organizmech . >> detail

biokomunikace ž. (z řec. bios život a lat. communicatio sdílení) odborný termín pro soubor procesů, jimiž živé organismy, jejich orgány nebo buňky vytvářejí, přenášejí a vyhodnocují signály nesoucí informaci. Týká se komunikace mezi jedinci téhož druhu i mezi druhy a zahrnuje i komunikaci uvnitř těla, zejména buněčnou signalizaci, hormonální regulaci a nervové přenosy. Signály mohou mít podobu zvuků, vizuálních vzorů, pohybů, doteku, elektrických impulzů nebo chemických látek, například feromonů. Důležitá je i interpretace příjemcem, tedy to, jak signál v daném kontextu mění chování nebo fyziologii. Biokomunikace se zkoumá v etologii, ekologii, neurobiologii, mikrobiologii a biosemiotice a hodnotí se v ní kódování a dekódování, spolehlivost, rušení prostředím a evoluční funkce, třeba při páření, varování, obraně či spolupráci.. >> detail

Biokoncentrace je proces, při němž se chemická látka hromadí v těle organismu přímo z okolního prostředí, typicky z vody, přes žábry, kůži nebo povrchové struktury, aniž by hlavním zdrojem byla potrava. Míra se vyjadřuje biokoncentračním faktorem BCF, tedy poměrem koncentrace látky v organismu a ve vodě při ustáleném stavu nebo po standardizované expozici. Ovlivňuje ji zejména lipofilita a perzistence látky, obsah tuků a schopnost metabolismu v organismu i teplota a složení prostředí. Vysoké hodnoty BCF jsou typické pro některé pesticidy či PCB a zvyšují ekologická i zdravotní rizika. Biokoncentrace je užší pojem než bioakumulace, která zahrnuje i příjem z potravy, a od biomagnifikace se liší tím, že nepopisuje růst koncentrací mezi trofickými úrovněmi.. >> detail

Biokonjugace (z angl. bioconjugation) je řízené kovalentní spojování biomolekul s jinými molekulami nebo materiály, prováděné chemicky či enzymaticky za podmínek, které neničí biologickou funkci. Nejčastěji se připojuje barvivo, radioizotop, léčivo, polymer, lipid, oligonukleotid nebo povrchová kotva k proteinu, protilátce či nukleové kyselině, čímž vzniká biokonjugát využitelný v diagnostice, zobrazování, cíleném podání léčiv, vývoji biosenzorů a funkčních biomateriálů. Důraz je na selektivitu a často i místospecifičnost vazby, kontrolu stechiometrie a stabilitu v biologickém prostředí. Patří sem reakce aminů s NHS estery, thiolů s maleimidy, oxidovaných sacharidů s hydrazidy i bioortogonální klik reakce azid–alkyn. V toxikologii se termín někdy vztahuje také k enzymatickým konjugačním reakcím fáze II zvyšujícím rozpustnost cizorodých látek.. >> detail

Biokoridor je krajinně ekologický prvek, nejčastěji pásové nebo liniové území s převahou přírodě blízké vegetace či vodních stanovišť, které prostorově propojuje biocentra a další hodnotné části krajiny. Umožňuje migraci živočichů, šíření rostlin a dlouhodobou genetickou výměnu mezi populacemi, takže omezuje negativní důsledky fragmentace krajiny způsobené zástavbou, intenzivním hospodařením nebo dopravní infrastrukturou. V České republice se pojem používá zejména v rámci územního systému ekologické stability (ÚSES), kde se biokoridory vymezují v lokální, regionální i nadregionální úrovni a promítají se do územních plánů. Nejde pouze o „zelený pás“ pro estetiku či rekreaci, ale o funkční spojení, které musí mít vhodnou šířku, kontinuitu a způsob péče (např. extenzivní seč, omezení bariér).. >> detail

Krajinný prvek, který propojuje jednotlivá biocentra a umožňuje organismům přesun (migraci) mezi nimi. Jde o souvislý pás nebo linii odlišné vegetace, jež se táhne jinak jednotvárnou krajinou (např. potok s břehovou zelení, remízek, strouha, alej). V lesích může mít podobu širší cesty či průseku, na polích a loukách tuto funkci plní křovinaté meze, větrolamy, živé ploty nebo nivy potoků a řek.. >> detail

(ř. bios život, ř. logos nauka) Přírodovědná disciplína, která se zabývá živými organismy a ději probíhajícími v živých systémech, jejich stavbou a funkcemi, proměnami v čase včetně evoluce a také tím, jak organismy působí a reagují ve svém prostředí.. >> detail

Biologická deprivace označuje stav, kdy člověku dlouhodobě nebo opakovaně chybí některé zcela základní podmínky nutné pro přežití a správné fungování organismu. Jde o strádání vyvolané nedostatkem nezbytných biologických zdrojů, typicky například potravy či přístupu k pitné vodě, což může vést k oslabení těla, zhoršení zdravotního stavu a celkové vyčerpanosti.. >> detail

Vrozené a tělesně dané předpoklady člověka vyplývající z jeho biologie, tedy hlavně genetická výbava a dědičné dispozice, tělesná stavba a míra vývojové zralosti, fungování nervové a hormonální soustavy, fyziologická odolnost a celkový zdravotní stav.. >> detail

oxidace („spalování“) živin v buňkách, při níž se uvolňuje energie. >> detail