Relativně stálá složka osobnosti, kterou lze chápat jako morální a hodnotové jádro psychiky. Její základ tvoří svědomí, tedy vnitřně přijatý systém norem a pravidel, podle něhož člověk reguluje své chování a také sám sebe posuzuje. Navenek se projevuje typickými, opakujícími se způsoby jednání i prožívání ve vztahu k lidem a společnosti, k povinnostem, k hodnotám i k sobě samému, a proto se často popisuje pomocí povahových rysů, například mírou poctivosti nebo odpovědnosti. Tyto projevy bývají hodnoceny podle hledisek používaných třeba ve výchově, což některé psychology vede k tomu, že takový pojem považují za příliš normativní pro empirickou vědu, zatímco jiní jej naopak vykládají velmi široce, někdy téměř jako označení osobnosti obecně. V běžné řeči se navíc tento termín spojuje hlavně s „dobrými“ mravními vlastnostmi, kdežto odborné pojetí zahrnuje i méně žádoucí dispozice a nemusí být omezeno jen na etické hodnocení. Blízkým synonymem bývá povaha a na rozdíl od temperamentu se tato složka obvykle více utváří socializací, učením a dlouhodobou seberegulací.. >> detail
osobnostní rys spočívající v ochotě řídit se společenskými normami, pravidly a očekáváními, tendence podřizovat se okolí, vyhýbat se sporům a usilovat o soulad s ostatními. >> detail
V pojetí Immanuela Kanta má člověk charakter tehdy, když jedná podle pevných zásad, takže je možné s určitou jistotou očekávat, jak se zachová. Nejde o reakce řízené instinkty nebo okamžitými popudy, ale o rozhodování vycházející z vůle a rozumem přijatých pravidel jednání. Kant tuto myšlenku rozvíjí v díle Antropologie z pragmatického hlediska a spojuje ji se schopností sebeovládání a řízení se mravním zákonem.. >> detail
Označení pro členy nejpřísnějšího a nejkonzervativnějšího směru ortodoxního judaismu (a v širším smyslu judaismu vůbec), lidé považovaní za hluboce zbožné, „bohabojné“, kteří důsledně dodržují náboženské předpisy a tradiční způsob života.. >> detail
Osoba, která na okolí působí mimořádně přitažlivě a přesvědčivě, snadno si získává pozornost i sympatie a lidé jí často spontánně přisuzují přirozenou autoritu. Tento dojem nevzniká jen z vrozených rysů, ale i z toho, jak člověk komunikuje a jak na něj reaguje jeho okolí.;V sociologickém a náboženském kontextu může označovat výrazného vůdce hnutí či sekty, který si vybuduje silný osobní vliv a dokáže u části skupiny vyvolat bezvýhradnou oddanost. V takové situaci mohou následovníci upozadit vlastní úsudek a nechat se vést i k jednání, které by jinak odmítli, protože charisma zde funguje jako zdroj legitimity popsaný například Maxem Weberem.. >> detail
