Označuje stav, kdy u části dětí, dospívajících i dospělých není dostatečně rozvinutá morální a na druhé zaměřená orientace – oslabuje se empatie, altruistické motivy i vnitřní zábrany brát na druhé ohled. Tento nedostatek se často navenek projeví zvýšenou konfliktností a nárůstem agresivních projevů jak u jednotlivců, tak v kolektivech, například ve formě ponižování, vyhrožování či fyzických útoků. Agrese může mít podobu otevřenou i skrytou, může být obranná (reakce na ohrožení) nebo naopak účelová, kdy slouží k dosažení výhody, postavení či zisku na úkor druhých. V sociálních skupinách se navíc takové jednání snadno „šíří“ – lidé napodobují styl komunikace a neverbální signály dominantních osob (mimiku, gesta, intonaci), a tím se agresivní normy v prostředí upevňují podobně jako emoční nákaza. Příčiny se dávají do souvislosti s hodnotovou nejistotou ve společnosti a oslabením výchovných funkcí rodiny a školy, s přeceňováním materiálního úspěchu a společenské prestiže, s preferencí novosti (neofilie) na úkor tradic i s přehnaným důrazem na individualismus a sebestřednost při nedostatečné etické výchově. Riziko mohou zvyšovat také potíže v seberegulaci emocí, dlouhodobý stres nebo častý kontakt s násilnými vzorci chování. Naopak rozvoj prosociálního chování posiluje spolupráci, důvěru, ohleduplné vztahy a obecně etičtější způsoby jednání v mezilidském soužití.. >> detail
Dobrovolné jednání zaměřené na prospěch druhých lidí, například pomoc, sdílení a dělení se, spolupráce či poskytování finančních nebo materiálních darů, které je vykonáváno bez očekávání protislužby, výhody nebo odměny.. >> detail
Jde o ochotu spolupracovat a udělat něco pro druhé bez toho, aby člověk čekal odměnu nebo protislužbu. Tento postoj je nezbytný pro stabilní společnost, dobré mezilidské vztahy i pro zdravou hodnotovou orientaci, patří k základním lidským kompetencím a k jádru mravnosti. Proto má být samozřejmou součástí profesionálního jednání, zvlášť u pedagogů, manažerů a dalších odborníků. Zdrojem takového jednání je vnitřní potřeba jednat ve prospěch druhého. Neschopnost spolupráce zároveň přispívá k nefunkčnosti rodin, ekonomických i politických systémů a ke vzniku konfliktů – a může být i jejich důsledkem. Přednost má hledání konsensu (shody a souladu), nikoli jen kompromisu, tedy dohody založené na vzájemných ústupcích. Jako morálně-sociální kompetence podporuje humanizaci a demokratizaci, včetně oblasti vzdělávání, a je znakem žádoucí kultury života. Měla by se rozvíjet společně s odpovídajícím odborným vzděláním a profesní způsobilostí.. >> detail
původně označení pro hereckou masku v antickém řeckém divadle, dále obličej či tvář, člověk/osoba, také předstíraná, hraná identita, persona. >> detail
typ studie, v níž se po předem stanovenou dobu průběžně sleduje, zda u účastníků nastanou určité jevy či koncové body (např. rozvoj onemocnění). Zjištěné výsledky se následně vyhodnocují ve vztahu k okolnostem, které jim časově předcházely – například k rizikovým nebo ochranným faktorům, zpravidla jde o stejné proměnné, podle nichž byli účastníci na začátku rozděleni do srovnávaných skupin.. >> detail
