Neurologická porucha (zejména u žen), při níž přetrvává nechtěné pohlavní vzrušení a může docházet k opakovaným orgasmům i během běžného dne a po nesexuálních vnějších podnětech. Zkratka PSAS znamená Persistent Sexual Aroual Syndrome.. >> detail
V psychologii se osobností rozumí každý jedinečný člověk jako celek, tedy konkrétní osoba bez ohledu na to, zda naplňuje nějaké ideály či představy dokonalosti. Osobnost bývá popisována jako relativně sjednocený systém, v němž se propojují vrozené biologické předpoklady s vlivy prostředí, například rodinnými, kulturními a širšími společenskými podmínkami, a také s individuálními psychickými procesy a hodnotovou či duchovní orientací. Za klíčové se často považuje prožívání sebe sama, vědomí vlastní identity a kontinuita osobního já, protože právě tato sebereference výrazně spoluurčuje, jak člověk interpretuje situace, co považuje za důležité a jak následně jedná.
Projevy psychiky, včetně sebekontroly, záměrné sebevýchovy a dlouhodobé autoregulace, úzce souvisejí s tím, jak dobře se jedinec zná, jak sám sebe hodnotí a jakou má o sobě představu. Sebeúcta a sebedůvěra pak často ovlivňují, zda člověk vystupuje samostatně a prosazuje se přiměřeně, nebo naopak častěji ustupuje, podřizuje se či volí kompromisy i tam, kde mu dlouhodobě škodí. Stabilnější a realistické sebepojetí přitom bývá považováno za důležitý předpoklad spokojenosti a účinné osobní regulace.
Psychologie osobnosti zkoumá, z čeho se osobnost skládá, jak je uspořádána, jaké má vnitřní pohonné síly (motivaci a potřeby), jak se mění v čase a jak se utváří v interakci genetických dispozic a zkušeností. Přestože existuje řada přístupů, obecně přijímaný, vše integrující model vývoje osobnosti dosud chybí, protože jednotlivé školy kladou důraz na odlišné determinanty, jedny více na biologii, jiné na sociální učení, vztahy nebo kognitivní zpracování informací. Klasičtí autoři, například Freud nebo Erikson, nabídli pojmy a schémata, která pomáhají uvažovat o souvislostech mezi příčinami, podmínkami a důsledky vývoje a o dynamice vnitřních konfliktů či identity. V moderním výzkumu se zároveň uplatňují i deskriptivní modely rysů, například model pěti faktorů, a metody měření osobnosti pomocí dotazníků, rozhovorů a pozorování.
Za významnou součást posuzování osobnosti bývá považována také úroveň morálního usuzování a mravní zralosti. Kohlberg popsal vývoj morálky jako postup od orientace na vyhnutí se trestu a získání výhod směrem k vnitřně přijímaným principům, kdy člověk hodnotí jednání podle spravedlnosti, odpovědnosti a obecně platných etických zásad.
Do struktury osobnosti se v praxi obvykle zahrnují tělesné a temperamentové dispozice, typické způsoby emoční reakce, výrazové projevy (například mimika a práce s gesty), motorické a výkonové zvláštnosti, charakterové rysy ve vztahu k sobě, k druhým a k práci, dále obecné i specifické schopnosti, tvořivost a také znaky zralosti a komplexnosti osobnostní organizace, včetně míry originality či konvenčnosti a toho, nakolik se projevy pohybují v pásmu běžné variability nebo naznačují psychickou maladaptaci.. >> detail
Jedinec s vysokou mírou adaptability, který umí pružně reagovat na změny a přizpůsobit své chování, postupy i návyky aktuálním podmínkám nebo prostředí.. >> detail
člověk s výrazně „kalamitní“, až vyloženě katastrofickou povahou, který svým jednáním působí druhým i sobě vážné potíže: do života okolí zasahuje nepříjemně, rozvratně až destruktivně a v některých případech může mít jeho působení i tragické následky. >> detail
