Psychický stav, který vzniká tehdy, když člověk (nejčastěji dítě nebo dospívající) po delší dobu nemá možnost v potřebném rozsahu uspokojovat některou ze svých základních, životně důležitých (vitálních) potřeb. Projevuje se duševním strádáním v různých oblastech – emoční, poznávací (kognitivní), vnímání prostoru, pohybové aktivitě apod. Tento stav nemusí být trvalý ani neměnný, při zlepšení podmínek se může zmírnit nebo upravit. Mírnější podoba se označuje jako psychická subdeprivace.. >> detail
označení pro stav snížené psychické výkonnosti, kdy jsou oslabené duševní funkce a člověk hůře zvládá běžné nároky života, například v oblasti myšlení, učení nebo emoční regulace, často v souvislosti s onemocněním či poškozením mozku. >> detail
Zahrnuje mimořádně silné a zatěžující životní události, které výrazně přesahují běžné adaptační možnosti člověka, například bezprostřední vystavení vážnému ohrožení života nebo náhlou ztrátu blízkého člověka, případně situace spojené s těžkým narušením důvěry v klíčových vztazích. Takové zkušenosti mohou, zvlášť když se opakují nebo přijdou v citlivém období vývoje, dlouhodobě ovlivnit utváření osobnosti, zhoršit psychickou pohodu, fungování ve vztazích i tělesné zdraví a někdy vést k posttraumatickým příznakům.. >> detail
Drobné, na první pohled nenápadné psychické zraňování nebo nepříjemné zkušenosti, například opakované shazování, zesměšňování, přehlížení či časté prožívání neúspěchu. Pokud se tyto situace vracejí dlouhodobě, mohou se postupně „nasčítat“ a nepříznivě zasahovat do utváření osobnosti a sebepojetí, zvlášť u dětí, a zároveň zhoršovat psychickou pohodu, fungování ve vztazích i tělesné zdraví u dospívajících i dospělých. Navenek se to může projevit zvýšeným vnitřním napětím, větší podrážděností, poklesem výkonu a motivace, smutkem až subdepresí, pocity méněcennosti, frustrací nebo psychosomatickými potížemi. Jak často a jak silně se tyto projevy objeví, závisí na individuální psychické vulnerabilitě a resilienci, ale také na dostupné podpoře v rodině a okolí.. >> detail
resilience označuje míru, s jakou se člověk dokáže kvalitativně i kvantitativně přizpůsobit zátěži – zvládat běžné, náhodné i dlouhodobé stresové situace, frustrace a konflikty. Patří sem i schopnost čelit tlaku k neetickému, rizikovému či patologickému chování (např. nabídce drog) a udržet zdravý, normální vývoj. Tuto schopnost lze posuzovat na škále od velmi vysoké přes nadprůměrnou, průměrnou a sníženou až po velmi nízkou. Jde o složitý jev podmíněný celou osobností: emocemi, vůlí i intelektem, temperamentem a charakterem, psychosomatickou konstitucí, psychonervovou stabilitou či labilitou, zdravotním stavem, věkem i výchovou a vlastní prací na sobě.. >> detail
Schopnost psychiky snášet stresové podněty a různá narušení, přiměřeně se jim přizpůsobit a vytrvat, zároveň dovednost po intenzivní nebo dlouhodobé zátěži pružně obnovit původní rovnováhu a vrátit se k běžnému fungování.. >> detail
V psychologii se tímto pojmem rozumí zacyklené a obtížně zastavitelné přemítání, při němž se člověk dlouhou dobu vrací k jedné myšlence a stále ji v hlavě rozebírá. Myšlení je vtíravé a úzce zacílené, často se točí kolem starosti nebo nepříjemné situace, a namísto hledání konkrétních kroků se opakovaně analyzují domnělé příčiny a možné následky. Takové uvažování bývá spojeno s udržováním stresu a může přispívat k úzkosti či depresivnímu ladění.. >> detail
V psychologii se tak popisuje stav, kdy člověku jakoby dlouhodobě vyhasne prožitek vlastního já a ztratí živý kontakt s vědomým prožíváním, často v návaznosti na těžké trauma nebo vleklou deprivaci. Typická je výrazná emoční otupělost, intenzivní děs, hluboká beznaděj a postupné „vzdání se“, kdy se vytratí vůle cokoli měnit a nic už nepůsobí důležitě.;V běžné řeči se tímto výrazem obrazně označuje situace, kdy je někdo psychicky zlomený a vnitřně „mrtvý“, přestane se o cokoliv zajímat, neprožívá radost ani motivaci a rezignuje na své plány či vztahy, i když fyzicky dál funguje.. >> detail
