Lidé i celé skupiny svým způsobem komunikace, chováním, jednáním i prožíváním spoluutvářejí určitou psychickou „atmosféru“ či „naladění“ prostředí. Toto klima může být pozitivní (např. klidné, optimistické) nebo negativní (např. napjaté, pesimistické). Též psychosociální atmosféra, sociální klima, psychosociální klima.. >> detail
Historické pozadí a vývoj této oblasti je popsán v přehledu dějin výchovného poradenství, kde se sleduje, jak se poradenská práce ve škole postupně formovala a měnila v čase.. >> detail
Projektivní psychologické metody používané k porozumění psychice a osobnosti, obvykle využívají nejednoznačné podněty a z toho, jak na ně člověk reaguje, se usuzuje na jeho prožívání, postoje a hlubší motivy.. >> detail
Psychosociální jev, při němž se to, jak člověk navenek vystupuje a jaké signály vysílá do vztahů, následně vrací jako reakce okolí. Odezva může být podpůrná nebo naopak zraňující, protože lidé často nevědomě zrcadlí tón komunikace, očekávání a způsob zacházení. V praxi jde o formu sociální zpětné vazby, která může postupně zesilovat atmosféru ve skupině i kvalitu mezilidské interakce.. >> detail
duševní nebo psychosomatický ukazatel, který lze na základě odborného psychologického vyšetření odborně posoudit a číselně vyjádřit, slouží jako indikátor pro hodnocení psychických procesů a stavů i osobnostních rysů (např. inteligence, extraverze, introverze, interpersonální senzitivita, stabilita) a také jejich odchylek či poruch (např. hostilita, neuroticismus, psychoticismus, fobie, paranoidita, somatizace).. >> detail
V psychologii jde o teoretické stanovisko, podle něhož je lidské jednání ve velké míře utvářeno konkrétními okolnostmi a sociálním kontextem právě probíhající situace, zatímco stálé rysy osobnosti mají menší vysvětlující sílu. V sociální psychologii se tento přístup často staví proti dispozičním výkladům a zdůrazňuje vliv rolí, norem a tlaku prostředí.. >> detail
Obrazné pojmenování založené na přirovnání ke skalpelu, které zdůrazňuje, že v mezilidské komunikaci může vhodně zvolená věta proniknout velmi hluboko, něco odkrýt nebo změnit vnímání, a při nešetrném použití také citelně zasáhnout psychiku či vztahy.. >> detail
Období batolete (přibližně 1–3 roky) se obvykle rozlišuje na mladší batole (1–2 roky) a starší batole (2–3 roky). Končí zhruba v době, kdy se dítě výrazněji začne uvědomovat samo sebe a nastupuje první fáze vzdoru. Z psychologického hlediska je toto období typické rychlým rozvojem zrakového a sluchového vnímání, výrazným pokrokem v lokomoci (hrubé i jemné motorice), rozšiřováním mimiky a neverbálního vyjadřování, prudkým rozvojem řeči a myšlení a také silnou fantazií. Fantazie se může projevovat tzv. fantastickým iluzionismem – dítě někdy prožívá své představy, jako by byly skutečné, a může „mluvit“ s imaginárním kamarádem či pomyslným publikem. Současně se upevňují hygienické návyky a roste sebeobsluha při jídle i oblékání. S rozvojem řeči a myšlení se zvyšuje i uvědomění sebe sama a vůle: dítě často vzdoruje a bývá negativistické, protože se snaží prosadit vlastní rozhodování, roste jeho potřeba samostatnosti a určitého sebeurčení. Důležitá je bazální vazba na matku nebo hlavní pečující osobu (attachment), která u většiny dětí přetrvává, při separaci, zejména u mladšího batolete, se mohou objevit stavy od subdeprese a deprese až po silné vnitřní napětí a anihilační anxietu (závažnou existenční úzkost). S růstem sebevědomí dítě postupně přestává být jen pasivně přizpůsobivé a začíná aktivně ovlivňovat okolí a „přizpůsobovat si“ podmínky. Některé děti mají velmi silný smysl pro vlastní věci (např. hračky či pamlsky) a energicky je brání slovně i fyzicky. Typická je také spontánnost, malá zábrana a omezená autoregulace chování.. >> detail
