V Eriksonově teorii psychosociálního vývoje se v pozdní dospělosti objevuje napětí mezi pocitem, že vlastní život lze přijmout jako smysluplný a vnitřně soudržný celek, a na druhé straně beznadějí a lítostí. Člověk se ohlíží zpět, skládá osobní bilanci, propojuje zkušenosti z dřívějších období a učí se žít s vědomím konečnosti. Když se podaří najít v životním příběhu řád a význam, obvykle se zmírňuje úzkost ze smrti a roste nadhled, moudrost a často i hlubší duchovní ukotvení. Pokud však převládne pocit promarnění a přesvědčení, že už není prostor cokoliv zásadně napravit, může sílit strach z umírání, vnitřní rozpad identity a celkové sklíčené až depresivní ladění.. >> detail
Vnitřní soudržnost a celková neporušenost člověka, kdy jeho pravé osobní rysy a přesvědčení tvoří jeden celek a jsou v souladu s tím, jak jedná. Projevuje se jako konzistence mezi tím, co považuje za důležité, co o sobě tvrdí a jak se skutečně chová i v různých situacích.. >> detail
Jedinec, který se vyznačuje nadprůměrnou inteligencí, bystrým úsudkem a pokročilou schopností přemýšlet, analyzovat a tvořivě pracovat s informacemi, často také širším vzděláním a zájmem o poznání.. >> detail
