V literární stylistice jde o přídavné jméno užité jako přívlastek, jehož význam je v napětí až v protikladu s podstatným jménem, které blíže určuje. Takové spojení vytváří oxymóron a často se používá záměrně pro zdůraznění paradoxu, ironického účinku nebo nečekaného obrazu.. >> detail
literatura, lingvistika: přívlastek, který je v logickém rozporu s podstatným jménem, které určuje a rozvíjí. Můžeme jej nazvat protimluvem. Například oxymóron je: hlasité ticho, živá mrtvola. Často se používá v poezii. Název je z řeckého oxys „ostrý“ + moros „tupý“. Protikladem je tautologie. >> detail
V lingvistice protimluvné spojení slov: přívlastkový výraz je významově v rozporu s podstatným jménem, které určuje, případně jde o dvě slova, jejichž významy se navzájem vylučují. Název je z řeckého oxys „ostrý“ + moros „tupý“. Protikladem je tautologie.. >> detail
Lékařský termín pro poruchu, při níž se v těle nadměrně hromadí kyselé sloučeniny, které organismus neumí účinně oxidovat nebo metabolicky odbourat. Důsledkem je posun acidobazické rovnováhy směrem k překyselení a vznik acidózy, často v rámci metabolické acidózy.. >> detail
Termín pro výrazně ostrý, pronikavý až písklavě znějící hlasový projev, tedy zvýšenou „ostrost“ zvuku hlasu. Slovo je odvozeno z ř. oxys (ostrý) a ř. fone (hlas) a užívá se i v popisu poruch kvality hlasu ve foniatrii.. >> detail
V lingvistice výraz pro koncový přízvuk, tedy důraz položený na poslední slabiku, a někdy i pro samotné slovo s takovým rytmickým zakončením. V řecké mluvnici tímto názvem bývá míněn ostrý akcent neboli akut, obvykle psaný diakritikou ´, který se v popisech staré řečtiny vykládal spíše jako jednorázový vrchol změny výšky tónu než jako pouhé zesílení hlasu. Pro přízvuk posunutý blíže k začátku slova se užívají příbuzné termíny, například paroxytonon.. >> detail
