V biologii označuje individuální vývoj organismu, tedy souvislý sled změn od raných zárodečných stadií přes růst, diferenciaci a dozrávání až k závěru života a zániku jedince. Termín má původ v řečtině, kde genesis znamená vznik, a využívá se při popisu vývojových procesů na úrovni tkání, orgánů i celého těla. Na průběh se podílí genetická informace i vlivy prostředí.;V psychologii a příbuzných oborech se tím někdy míní celoživotní utváření a proměny psychiky jednotlivce, například vývoj kognitivních funkcí a chování v závislosti na zrání nervové soustavy a zkušenosti.. >> detail
Toto období zhruba mezi 6. a 12. rokem života odpovídá školnímu věku. Jeho hlavním tématem je rozvoj snaživosti a pocitu kompetence v protikladu k pocitům nedostatečnosti a méněcennosti. Dítě je díky docházce do základní školy vedené k plnění úkolů, přijímání obecných (neosobních) pravidel a k hodnocení výsledků podle daných měřítek. Postupně se méně opírá o svět fantazie a hry a více se soustředí na účelné činnosti, rozvíjení schopností a osvojování dovedností. Podle E. H. Eriksona je v této fázi dítě zvlášť ohroženo tím, že při neúspěších začne pochybovat o svých možnostech, vnímat se jako „nedostačující“ a očekávat jen průměrnost. Zároveň jde o velmi důležité období, v němž si člověk vytváří vztah k práci a učí se spolupracovat s druhými.. >> detail
V Eriksonově psychosociální teorii jde o rané dětské období, obvykle spadající do předškolních let, kdy se výrazně rozvíjí pohybová samostatnost a současně roste zájem o vlastní tělo a jeho funkce. Klíčovým tématem je napětí iniciativa proti vině: dítě začíná samo od sebe vymýšlet činnosti a hry, zkouší nové role, plánuje jednoduché cíle a s velkou chutí se učí tím, že napodobuje dospělé. Důležitá je identifikace s blízkými vzory, často zejména s rodičem stejného pohlaví, protože tímto způsobem si dítě osvojuje sociální role, normy a základní představy o tom, co se od něj očekává. Pokud dospělí dávají prostor k bezpečnému zkoušení a zároveň nastavují srozumitelné hranice, dítě si odnese pocit smysluplného jednání, účelnosti a přiměřené odpovědnosti. Když je však jeho iniciativa opakovaně shazována, trestána nebo je na výkon vyvíjen nepřiměřený tlak, může se jako protiváha rozvinout nadměrný pocit viny, úzkost a vyhýbání se aktivitám, případně později i některé hysteriformní či konverzní reakce. V Eriksonově návazné školní fázi se pak těžiště přesouvá k snaživosti a rozvoji kompetence, tedy k učení, pracovním návykům a spolupráci, přičemž hlavním rizikem je prožitek méněcennosti při opakovaných nezdarech nebo nevhodném srovnávání.. >> detail
Raná dospělost se zpravidla vymezuje přibližně mezi 20. a 30. rokem života. V tomto úseku vývoje podle E. H. Eriksona (1902–1994) stojí člověk před psychosociálním konfliktem „intimita versus izolace“: úkolem je vstoupit do blízkého vztahu a propojit vlastní již utvořenou identitu s identitou druhého člověka, aniž by vznikl strach ze ztráty sebe sama nebo „rozpuštění“ vlastní osobnosti. Důvěrné vztahy sice lidé navazují už během hledání identity (často právě skrze ztotožnění s druhými), zde se však důraz přesouvá k opravdovému sdílení, které zahrnuje závazek, odpovědnost a schopnost opustit přehnané soustředění na sebe. Pozitivním výsledkem této etapy je ctnost lásky. Neúspěch se může projevit na opačném pólu jako odtažitost, uzavírání se a tendence k osamělosti či izolaci, zvlášť když se nedaří naplnit kladené nároky a očekávání.. >> detail
V Eriksonově pojetí psychosociálního vývoje je puberta a adolescence obdobím dospívání, kdy se člověk nejvíc potýká s napětím mezi vytvářením vlastní identity a zmatením v tom, jakou roli má vůči okolí zaujmout. Po relativně stabilnější fázi dětství přichází čas rychlých tělesných změn, kolísání emocí i proměny vztahů s rodinou a vrstevníky, což klade velké nároky na sebepoznání a psychické zpracování nových zkušeností. Erikson zdůrazňuje, že právě v této etapě stojí těsně vedle sebe příslib, že dospívající objeví, kým skutečně je, a zároveň riziko, že se v očekáváních druhých nebo v nejistotě sám sobě vzdálí. Podstatným úkolem je sjednotit dosavadní představy o sobě, vyzkoušet různé hodnoty a sociální role, osamostatňovat se a postupně z těchto pokusů poskládat smysluplný směr do dalšího života, včetně realističtějších plánů do budoucna. Pomáhá tomu i postupné dozrávání seberegulace a větší schopnost uvažovat v širších souvislostech, i když rozhodování může být stále výrazně ovlivněno skupinou vrstevníků.. >> detail
Označení pro etapu ontogeneze člověka, která odpovídá zralé dospělosti, tedy období, kdy je tělesný i psychický vývoj převážně ustálený a jedinec obvykle naplno funguje v rolích dospělého.. >> detail