V církevním právu označení pro osobu s ordinární, tedy řádnou pravomocí řídit místní církev, nejčastěji biskupa stojícího v čele diecéze. Slovo souvisí s latinským ordinarius ve významu řádný.;Ve školství a na univerzitách jde o tradiční pojmenování pro plně ustanoveného profesora, někdy i garanta katedry nebo oboru, který nese hlavní odpovědnost za výuku. Ve starších školních souvislostech se tak mohl nazývat také učitel pověřený vedením třídy.;V nemocniční praxi se tím míní lékař, který má konkrétního pacienta na starosti, určuje léčebný postup, ordinuje léky a kontroluje průběh terapie. V odbornějších a knižních textech se lze setkat i s latinizovanou variantou tohoto označení.. >> detail
V kartézské soustavě souřadnic jde o svisle vedenou osu, vůči které se určuje hodnota druhé souřadnice bodu a podle ní se bod umisťuje nahoru nebo dolů.. >> detail
Označuje něco tuctového a bez zvláštní hodnoty, případně také způsob vyjadřování nebo chování, které je neuhlazené, nevkusně hrubé a může působit až neslušně. V běžném užití má často hanlivý odstín a etymologicky souvisí s latinským ordinarius.. >> detail
Rčení vyjadřuje myšlenku, že uspořádanost je základní princip, který věcem dává jejich vnitřní podstatu a smysl. Bez řádu by se svět jevil jen jako chaos, ve kterém se špatně orientuje, těžko se mu rozumí a ještě hůř se dá předvídat, jak budou věci fungovat.. >> detail
Vychází z liberální filozofie, nejde však o klasický laissez faire, tedy pojetí, v němž je role státu zúžena jen na minimální zajištění veřejných statků. V ordoliberalismu má stát aktivnější postavení: má vytvářet a prosazovat institucionální a právní řád nezbytný pro fungování svobodných trhů, protože takový řád se spontánně sám nevytvoří ani dlouhodobě neudrží. Kořeny ordoliberalismu sahají do Německa na konec 30. let 20. století.. >> detail
