Adultium (z lat. adultus „dospělý“) je odborné označení pro období dospělosti v ontogenezi člověka. Vyjadřuje etapu života po adolescenci, kdy je jedinec tělesně zralý a zpravidla také právně i ekonomicky samostatný, a před obdobím stárnutí označovaným jako senium. Termín se užívá hlavně v psychologii, pedagogice, medicíně a demografii při popisu typických vývojových úkolů a změn v rolích, například volba povolání, partnerské soužití, rodičovství, stabilizace identity, péče o zdraví a později bilancování životních cílů. V odborné periodizaci se adultium někdy dělí na rané, střední a pozdní a orientačně se klade zhruba mezi 20 a 65 let, hranice jsou však proměnlivé. V běžné češtině se častěji užívá výraz dospělost, nejde o označení obsahu „pro dospělé“. V češtině se skloňuje jako neutrum na -ium podle vzoru stadium.. >> detail
Adultomorfní přídavné jméno, z lat. adultus dospělý a řec. morphē tvar, podoba, označuje jev, popis nebo útvar nesoucí rysy dospělosti, případně podobný dospělému jedinci. V psychologii a pedagogice se užívá pro adultomorfní výklad dítěte, kdy jsou dětské potřeby, úmysly či schopnosti posuzovány měřítky dospělých a dítěti se připisuje zralost, kterou ještě nemá, například při očekávání racionální sebekontroly nebo dospělých důvodů pro chování. Termín se objevuje i v sociálních vědách při kritice adultocentrismu, tedy nadřazení perspektivy dospělých. V kulturních studiích může označovat stylizaci dítěte do dospělých rolí, například v módě nebo médiích. V biologii a vývojové morfologii se vztahuje na raná stádia nebo znaky, které už předčasně připomínají dospělou formu. Protikladem bývá pedomorfní.. >> detail
V adultní psychologii se tím označuje přechodné údobí mezi plně rozvinutou dospělostí a nástupem stáří, typicky prožívané ve středním věku. Na tělesné rovině u žen postupně vyhasíná schopnost početí, probíhá klimakterium a uzavírá se menstruační a ovulační cyklus, což vyústí v menopauzu. U mužů může tvorba spermií přetrvávat do vysokého věku, i když se často objevují pozvolné hormonální změny a proměny vitality. V rodině se mění role, děti se osamostatňují a odcházejí z domova, což může vést k prožitku prázdného hnízda a někdy i k typické krizi středního věku, spojené s bilancováním, hledáním smyslu a potřebou předávat zkušenosti mladším. V poradenské praxi se u části klientů objevuje sklon vykládat dlouhodobé nezdary výhradně vlivem původní rodiny, přičemž popisy příčin mohou být silně emoční a ne vždy odpovídají tomu, co je možné věcně doložit. V oblasti psychických funkcí se obvykle zpomaluje osobní tempo a zhoršuje se hlavně krátkodobá paměť a učení se novým detailům, zatímco odborné znalosti a zkušenost mohou zůstávat velmi dobré. Důraz se proto klade na udržování fyzické i psychické kondice, prevenci předčasného stárnutí, přiměřený odpočinek, rozumné pracovní cíle a aktivní sociální život, protože jak přetížení, tak pasivita zvyšují riziko vyčerpání a pocitu stagnace. Ke konci tohoto období lidé často zvažují další profesní směřování a současně řeší nároky takzvané sendvičové role, kdy podporují dospělé děti při budování zázemí a zároveň se podílejí na péči o stárnoucí rodiče.. >> detail
V první dospělosti (mecítma), přibližně od 18–20 let do asi 29 let, se člověk postupně začleňuje do pracovního života. Práce se stává jeho hlavní náplní a učí se přizpůsobovat konkrétním pracovním podmínkám. Často ho překvapí, že i kvalitní cíle a dobré nápady se v praxi prosazují pomalu a s obtížemi. Jeho sebedůvěru výrazně ovlivňují zkušenosti z komunikace s nadřízenými a s uznávanými odborníky (např. na školeních, konferencích, poradách či na úřadech). Jako vzory si vybírá zejména vzdělané, profesně a ekonomicky úspěšné lidi a také osoby s vysokou morální úrovní.
Pro toto období obvykle není typické okázale suverénní ani výrazně asertivní až agresivní vystupování. S tím, jak roste ekonomická samostatnost a přibývají profesní dovednosti, však narůstá sebedůvěra i schopnost kriticky se vymezovat vůči autoritám. Současně se rozvíjejí komunikační a sociální dovednosti potřebné pro zvládání náročných situací a konfliktů, což vytváří předpoklady pro efektivní jednání i v budoucích mezních situacích. Nečekaná úmrtí v rodině snáší často velmi těžce. Původně impulzivnější a expresivní reakce se postupně mění v adaptivnější a diplomatičtější způsob jednání, více se prosazují vlastnosti jako snaživost, vytrvalost, důslednost, spolehlivost, iniciativa, pracovitost, zdrženlivost, automonitorování a snaha o menší konfliktnost.
Jde také o biologicky příznivé období pro hledání stálého partnera a zakládání rodiny, lidové přísloví k tomu říká: „Než-li se oženíš, pošli uši mezi lidi.“ Mladé rodiny přitom často narážejí na výrazné obtíže se zajištěním přiměřeného samostatného bydlení. Tělesná výkonnost bývá na vrcholu, zatímco sociálně-profesní postavení ještě nebývá pevně ustálené. Určité vazby a závislosti na původní rodině mohou přetrvávat a výchovné zkušenosti se teprve získávají.
Dospělý člověk usiluje o větší nezávislost na prostředí a o autonomii vlastní osobnosti. Myšlení má postformální charakter: zohledňuje širší kontext, pracuje s více hledisky a řeší problémy komplexněji než dříve. Písemný projev se postupně ustaluje do osobitého, individuálního stylu. Sebeobraz a sebedůvěra se mohou vyvíjet pozitivně i negativně podle toho, nakolik se daří v profesní i osobní praxi a jak roste míra autonomie. Sebevýchova a autoregulace by se měly zaměřovat na přiměřenou asertivitu, na kvalitní sociální a altruistické postoje, na etické a estetické vztahy v partnerství, rodičovství i příbuzenstvu, na občanské a profesní aktivity a na smysluplné využívání volného času.. >> detail
adultus (lat., vysl. [adultus]) původně příčestí slovesa adolesco „dospívat“, významově dospělý, dorostlý, zralý, vyspělý. V češtině se s ním setkáme hlavně v odborné latině, v biologii, zoologii a entomologii, kde označuje jedince po ukončení juvenilního či larválního vývoje, zpravidla pohlavně zralého, tedy dospělce (např. stadium adultum, jedinci adulti). Termín stojí často v opozici k označením juvenilis, larva nebo nympha. V medicíně a psychologii může sloužit jako latinské pojmenování dospělého pacienta nebo období dospělosti na rozdíl od pediatrického věku. Nejčastěji se ponechává v původních rodových tvarech adultus, adulta, adultum a v českém textu bývá psán jako cizí, často kurzívou. Počeštěné adjektivum adultní je v současné češtině mnohem častější, kdežto adultus zůstává spíše citátovým výrazem.. >> detail
