Ablutofobie (z lat. abluere, omývat, a řec. phobos, strach) je označení pro výrazný, nepřiměřený strach nebo odpor k mytí, koupání či sprchování, případně k situacím spojeným s vodou, mýdlem, vlhkostí a svlékáním. V psychopatologii se obvykle chápe jako specifická fobie. Kontakt s podnětem může vyvolat intenzivní úzkost až paniku, tělesné projevy (bušení srdce, třes, dušnost), únik nebo dlouhodobé vyhýbání, které narušuje běžné fungování. Na rozdíl od strachu ze špíny bývá hlavním spouštěčem samotný akt očisty. Dlouhodobě může vést k zanedbávání hygieny, sociálnímu stažení, konfliktům a zdravotním komplikacím. Příčiny bývají kombinací vrozené citlivosti k úzkosti, naučených asociací a negativních zkušeností v koupelně, někdy i traumatu. Léčba zahrnuje kognitivně behaviorální terapii, postupnou expozici a nácvik zvládání úzkosti, případně farmakoterapii u komorbidit.. >> detail
Ablutomanie (psych., psychiatrie) je chorobně zvýšená, neovladatelná potřeba opakovaně provádět očistné rituály, zejména mytí rukou, sprchování nebo koupání, a to i bez reálné hygienické potřeby. Chování má charakter kompulze: jedinec cítí vnitřní tlak, rituál provede, krátkodobě se mu uleví, ale úzkost se brzy vrací. Spouštěčem bývají vtíravé obavy ze znečištění, kontaminace či nákazy, někdy také potřeba „cítit se čistý“ nebo „správný“. Od běžné pečlivosti v hygieně se liší intenzitou, ztrátou kontroly a tím, že vede k utrpení a omezení života. Důsledkem mohou být kožní léze, vysoká spotřeba času a vody, vyhýbání se situacím a zhoršení sociálního či pracovního fungování. V současných diagnostických systémech nebývá vedena jako samostatná jednotka, spíše jako popisný termín pro projev obsedantně kompulzivní poruchy. Léčba se obvykle opírá o kognitivně behaviorální terapii a někdy o SSRI. Původ slova: lat. ablutio omývání a řec. mania posedlost.. >> detail
Abnegace (z lat. abnegatio „odepření, popření“, od abnegare „odříci, zapřít“) je vědomé sebezapření, dobrovolné odřeknutí se vlastního prospěchu, pohodlí, požitků nebo osobních nároků ve prospěch hodnot považovaných za vyšší. Nejčastěji jde o obětavou službu druhým, plnění povinnosti, věrnost ideálu či víře. V etice a psychologii označuje schopnost potlačit egoistické motivy a jednat altruisticky i za cenu osobní ztráty nebo omezení, zpravidla dlouhodobě a s vnitřní sebekázní. V náboženském prostředí se může projevit jako asketický životní styl. V právní a politické řeči se termín užívá i pro vzdání se práva, moci či odpovědnosti, a podle kontextu může být chválen jako ušlechtilá obětavost nebo kritizován jako rezignace. V běžné češtině se často nahrazuje slovy sebezapření nebo sebeobětování.. >> detail
Lat. abnormalis, -e je přídavné jméno 3. deklinace s významem odchylný od normy, nepravidelný, neobvyklý. Tvoří je předpona ab- mimo, stranou a normalis podle pravidla, z podst. jména norma tesařský úhelník, měřítko, řád. V češtině se užívá hlavně v odborné latině (např. nálezy v dokumentaci) a v domácích odvozeninách abnormální, abnormálně, abnormálnost. Označuje stav, hodnotu nebo jev, který neodpovídá běžnému či očekávanému průběhu, tvaru nebo rozmezí, například abnormální laboratorní výsledek, abnormální vývoj orgánu, abnormální chování, abnormální srdeční rytmus nebo abnormální odchylka v datech. V klinickém kontextu často implikuje podezření na patologii a potřebu dalšího vyšetření, jinde může jít jen o neutrální popis výjimky. Protiklad: normalis, normální.. >> detail
Odchylka nebo patologická změna, která není přítomná od narození, ale rozvine se až během života. Typicky vzniká následkem prodělané choroby či působením vnějších vlivů a odlišuje se tím od vrozených stavů. V terminologii stojí v protikladu k abnormalitas congenita.. >> detail
jedinec s dlouhodobě narušeným prožíváním a chováním, který nedokáže navazovat a udržovat přiměřené vztahy s okolím a jehož jednání se trvale výrazně odchyluje od převládajících sociálních, kulturních, morálních i právních norem. >> detail
Abnormita (z lat. abnormis, odchýlený od pravidla) je stav, vlastnost nebo jev, který se v určitém kontextu významně odchyluje od stanovené normy, obvyklého průběhu nebo statistického průměru. Pojem se užívá v medicíně a biologii pro strukturální či funkční odchylky organismu, například vývojovou vadu nebo patologický nález, v psychologii a psychiatrii pro neobvyklé projevy chování či prožívání a v technických oborech pro nepravidelnost v systému nebo procesu. Abnormita může být vrozená i získaná a její dopad se pohybuje od neškodné varianty až po příznak poruchy vyžadující zásah. Sama o sobě není hotová diagnóza ani jednoznačný hodnotící soud, protože záleží na tom, jak je norma vymezena, jakým postupem se odchylka měří a jaké jsou důsledky pro fungování člověka nebo systému. Významově se může překrývat se slovy anomálie, deviace, abnormalita či nenormálnost.. >> detail
