Přídavné jméno označující jev, látku nebo proces vznikající bez přímé účasti živých organismů, tedy původem neživý. Užívá se zejména v geologii, chemii a astrobiologii při popisu vzniku minerálů či organických sloučenin z anorganických prekurzorů (abiogenní syntéza), případně při debatách o původu ropy, zemního plynu nebo metanu (abiogenní hypotéza, abiogenní metan). V ekologii se někdy vztahuje k vlivům prostředí, které nejsou vytvářeny biotou, zde však častěji stojí termín abiotický. Není totožný s anorganický, protože i organická molekula může být abiogenní, pokud vznikla chemickou cestou bez života. Oproti biogenní zdůrazňuje původ a mechanismus tvorby, nikoli jen současnou nepřítomnost života. Etymologicky z předpony a- ve významu ne a z kořene -genní, tvořící či vzniklý.. >> detail
Abionyma (sg. abionymum, z řec. a- ve významu ne, bios život a onoma jméno) jsou v onomastice vlastní jména označující neživé objekty, látky nebo děje. Zahrnují především názvy neživé přírody a kosmických těles, například toponyma, hydronyma, oronyma či astronyma, často i jména pohoří, ostrovů, řek, moří nebo meteorologických jevů. Mívají podobu jednoslovnou i víceslovnou a vznikají jak z domácích apelativ, tak přejímáním a adaptací cizích názvů. Slouží k jednoznačné identifikaci jednotlivin, proto se zkoumá jejich původ, motivace, pravopis, výslovnost i skloňování v běžných textech a na mapách. Protikladem jsou bionyma vztahující se k živým organismům. V češtině se termín užívá hlavně v množném čísle, jednotné číslo je spíše odborné. Hranice mezi abionymy a chrematonymy není jednotná: chrematonyma se často vyčleňují pro názvy lidských výtvorů a institucí.. >> detail
Z řec. a- 'bez, ne-' + bios 'život' + sphaira 'koule'. Souhrn neživých složek a procesů prostředí, které tvoří fyzikálně-chemický rámec pro existenci biosféry. Zahrnuje především atmosféru, hydrosféru a litosféru v rozsahu, kde neprobíhá nebo nehraje podstatnou roli biologická aktivita, případně i oblasti Země či jiných planet, v nichž je život vyloučen, například sterilní horninové masy nebo extrémní podmínky. Termín se užívá v geochemii, ekologii a astrobiologii při popisu toků energie a látek mezi živou a neživou částí planetárního systému a při úvahách o Zemi před vznikem života.. >> detail
Abiritace (též abirritace) je historický lékařský termín pro léčebný postup, jehož principem je odvedení nebo oslabení podráždění, bolesti či zánětu v jedné části těla tím, že se záměrně vyvolá mírné dráždění jinde, nejčastěji na kůži. Slovo pochází z latiny, ab- znamená pryč a irritatio je podráždění. Uplatňovala se tzv. kontrairitace pomocí revulzivních prostředků, například hořčičných náplastí, tření, baňkování nebo puchýřníků, které vyvolají zarudnutí, zvýšené prokrvení a reflexní změny. Předpokládalo se, že se tak změní místní krevní oběh a nervové dráhy a že původní ložisko ustoupí. Dnes se pojem užívá zřídka, spíše v historii lékařství, a bývá nahrazován pojmy revulze nebo derivační léčba, případně se uvádí jen jako obecný princip některých lokálních analgetik a fyzikálních metod.. >> detail
onis, f. (l. ab „od“, l. irritare „dráždít“) – označení pro stav nebo děj, při němž dráždění ustupuje, jde o tlumení dráždivosti a návrat k vyrovnanějšímu, klidnějšímu projevu.;V lékařském či fyziologickém užití se tím rozumí potlačení iritační reakce tkání nebo nervové soustavy, například když se po léčebném zásahu sníží citlivost na podněty a mizí projevy podráždění (pálení, svědění ap.).. >> detail
