Latinské příslovečné spojení (často psané i jednoslovně abhinc) složené z předložky ab „od“ a příslovce hinc „odtud“. V základním prostorovém významu znamená „odtud, z tohoto místa“, přeneseně „od této chvíle, od nynějška“ nebo „dále od tohoto bodu“. V klasické i pozdější latině se velmi často užívá jako časové určení vyjadřující odstup do minulosti, obvykle s označením délky v akuzativu: abhinc decem annos „před deseti lety“ doslova „od nynějška deset let“. Může také uvádět další část výkladu ve významu „odtud plyne“ či „odtud dál“. V českých odborných textech se objevuje hlavně v citacích latinských pramenů, v historiografii, právních a teologických komentářích. Zpravidla se neskloňuje a zachovává se latinský pravopis, přičemž rozdělení na dvě slova je spíše ediční varianta.. >> detail
Latinské ustálené rčení doslova „z nejhlubšího nitra hrudi“ užívané ve významu „z hloubi srdce“, „zcela upřímně“, „z celé duše“. Vychází z klasické latiny (např. u Horatia) a je tvořeno předložkou ab s ablativem, přídavným jménem imus „nejvnitřnější, nejhlubší“ a podstatným jménem pectus „hruď, srdce, nitro“. Spojení zdůrazňuje, že projev, poděkování, přání či omluva pramení z opravdového vnitřního přesvědčení a citového pohnutí, nikoli jen z formální zdvořilosti. V češtině se užívá hlavně v knižních, humanistických a právnických textech, v předmluvách, korespondenci a slavnostních projevech, často jako učený citát ponechaný v latině. Často stojí jako příslovečné určení způsobu u sloves děkovat, prosit, přát či litovat. V mluvě je řidší a působí stylově zvýšeně. Píše se zpravidla kurzivou a zůstává nesklonné.. >> detail
lat. práv. ustálené spojení doslova „od zemřelého bez závěti“, označující dědění ze zákona. Užívá se, když zůstavitel zemře bez platné závěti, když je závěť neplatná nebo zrušená, případně když nepostihuje celý majetek (částečná intestace), takže se o zbytku pozůstalosti rozhodne podle zákonných dědických tříd a jejich podílů. V právních textech může vyjadřovat i titul nabytí dědictví, tedy že dědic nabyl majetek na základě zákona, nikoli testamentu. Může se vztahovat i na osoby, které jsou k dědictví takto povolány (heredes ab intestato). Původ má v římském právu, kde se stavěl proti dědění ex testamento, a v této podobě se termín objevuje i v dnešní právní teorii, komparativním právu a někdy v notářské či soudní praxi. V češtině jde o nevýbavnou latinskou frázi, často psanou kurzívou.. >> detail
Latinské příslovečné spojení doslova „od původu“, tvořené předložkou ab (od) a ablativem slova origo (původ). Užívá se ve významu od samého počátku, původně, již při vzniku. V češtině se objevuje hlavně v právních, historických a filozofických textech, kde zdůrazňuje, že určitý stav, vada nebo právní účinek existoval už od prvního okamžiku a nebyl vyvolán až pozdější událostí. Např. neplatnost právního jednání je dána ab origine, tedy od uzavření, nikoli až následným rozhodnutím soudu. Výraz je blízký lat. ab initio a často se pojí s pojmem účinků ex tunc. U historiků může znamenat i „od pradávna“ či „od založení“ instituce. Někdy se staví do protikladu k ex post nebo a posteriori. Píše se zpravidla kurzívou a zůstává nesklonný. Neplést se slovem aborigen.. >> detail
Latinské spojení ab urbe condita doslova „od založení města“, míněno Říma. Označuje římský letopočet, v němž se roky počítají od založení Říma, tradičně kladeného do roku 753 př. n. l. (tzv. varronovská chronologie). V samotném starověku převládalo datování podle konzulů či vládců a AUC bylo spíše učené označení v historiografii, později převzaté moderní vědou (dějiny, epigrafika, numismatika) pro srovnávání pramenů. V citacích se často píše kurzívou a uvádí se zkratkou AUC nebo a.u.c., někdy také jako anno urbis conditae ve významu „v roce od založení města“. Výraz se v češtině obvykle neskloňuje. Pro orientační převod na letopočet n. l. se od hodnoty AUC odečítá 753, přičemž AUC 754 = 1 n. l. a AUC 753 = 1 př. n. l., protože historické datování nezná rok nula. Také název dějepisného díla Tita Livia Ab Urbe Condita.. >> detail
