africus [lat., výsl. afrikus] 1. latinské přídavné jméno (m. africus, f. africa, n. africum) znamenající africký, z Afriky, patřící k Africe. Odvozeno od názvu Africa příponou -icus a v antickém kontextu se často vztahuje k severní Africe a k římské provincii Africa. V češtině se vyskytuje hlavně jako citátový latinizmus v odborných překladech a komentářích klasických autorů, v epigrafice a historické geografii a také v zoologii a botanice jako druhové epiteton, které signalizuje původ organismu nebo místo nálezu. V českém textu se zpravidla neskloňuje a ponechává se v latinském tvaru, 2. v antické meteorologii a námořní terminologii název jihozápadního až západojihozápadního větru ve Středomoří, někdy psaný s velkým počátečním písmenem jako vlastní jméno větru.. >> detail
Kulturní a společenský proces, při němž se posiluje přítomnost afrických tradic, hodnot a způsobů vyjadřování a zároveň se obnovuje či znovu zdůrazňuje vlastní africká identita, často v souvislosti s překonáváním cizích vlivů a dědictví kolonialismu.. >> detail
proces, při němž se v nějaké společnosti nebo komunitě začínají více uplatňovat africké kulturní prvky, jako jsou tradice, jazyk či umění, zároveň může jít o vědomé znovunalezení a posílení africké identity po období potlačování nebo přizpůsobování se cizím vzorům. >> detail
afrikáta (též závěrově třecí souhláska, z angl. affricate, pův. z lat. ad- a fricare, třít) je obstruentní souhláska, jejíž výslovnost kombinuje dvě těsně navazující fáze: nejprve vznikne úplná závěra v mluvidlech jako u explozivy a vzápětí se závěra plynule uvolní do tření jako u frikativy. Nevkládá se mezi ně samohláska a obě složky se realizují v témže nebo velmi blízkém místě tvoření, proto se afrikáta vnímá jako jeden zvukový celek a v fonotaktice často obsazuje jedinou souhláskovou pozici. Od pouhé skupiny dvou souhlásek t+s ji odlišuje těsné časové spojení a společné místo artikulace. V češtině jsou běžné afrikáty c [t͡s] a č [t͡ʃ], v přejatých slovech také dž [d͡ʒ] a podle znělosti mohou být neznělé i znělé. V IPA se zapisují dvěma znaky spojenými obloučkem nebo ligaturou a v pravopisu mohou být vyjádřeny jedním písmenem i spřežkou.. >> detail
Afrodité (také Afrodita, řec. Aphroditē) je v řecké mytologii bohyně lásky, krásy, erotické touhy a plodnosti, často chápána i jako ochránkyně manželství a zrození. Tradice ji nechává povstat z mořské pěny (řec. áphros) u Kypru, odkud se šířil její významný kult, doložený např. v Pafu, na Kythéře či v Korintu. V mýtech vystupuje při soudu Paridově, je manželkou Hefaista, milenkou Área a matkou Eróta a dalších božstev, její epiteton Ourania a Pandémos vyjadřuje „nebeský“ a „pozemský“ rozměr lásky. V umění bývá zobrazována jako ideál ženské krásy, s holubicí, růží nebo mušlí, a její jméno dalo základ slovu afrodisiakum pro prostředek zvyšující sexuální žádost, přeneseně se jménem Afrodité označuje mimořádně krásná či svůdná žena nebo obecně personifikace smyslné krásy.. >> detail
Afrodiziaka (jedn. afrodiziakum) jsou látky, potraviny, byliny, léčiva nebo jiné podněty, kterým se připisuje schopnost zvyšovat sexuální touhu (libido), usnadňovat vzrušení nebo podporovat pohlavní výkon. Název vychází ze jména řecké bohyně lásky Afrodíté a užívá se v sexuologii, farmacii i v běžné publicistice. Účinek může být psychologický, založený na očekávání, rituálu a kontextu, nebo biologický, například přes ovlivnění prokrvení, hormonální regulace či centrální nervové soustavy. U mnoha tradičně uváděných afrodiziak však chybějí kvalitní klinické důkazy a některé přípravky mohou být toxické, interagovat s léky nebo být falšované nepřiznanými účinnými látkami. V praxi se proto posuzuje hlavně bezpečnost a reálný přínos pro konkrétního člověka.. >> detail
