Metoda, která rozděluje analyzovanou oblast na klíčové, důležité a méně podstatné položky podle principu 80/20 (Paretovo pravidlo). Lze ji použít téměř v jakékoli oblasti, například při správě pohledávek a závazků, řízení lidských zdrojů, nedokončené výroby, prodeje nebo zásob.. >> detail
Postup, který třídí sledovaný soubor položek podle zvoleného ukazatele, například podle finančního přínosu, četnosti výskytu nebo míry rizika, a rozděluje jej do kategorií A, B a C. Smyslem je odlišit několik málo prvků s největším dopadem, skupinu se střední důležitostí a široký okraj méně významných položek. Jde o praktické využití Paretova principu, podle nějž relativně malá část příčin často stojí za podstatnou částí výsledků, a metoda proto podporuje rozhodování o tom, kam soustředit čas i zdroje. Uplatňuje se například při řízení zásob, prioritizaci prodejního portfolia, plánování výroby nebo při práci s pohledávkami.. >> detail
Abdérita je knižní a dnes zřídka užívané označení pro omezeného, zaostalého, maloměstsky uvažujícího nebo prostoduchého člověka. Slovo pochází z názvu starověkého města Abdéra v Thrákii a souvisí s antickou tradicí, podle níž byli obyvatelé Abdér pokládáni za pošetilé a duševně těžkopádné. V původním zeměpisném významu mohl abdérita označovat obyvatele Abdér, ale v přeneseném významu se z něj stalo posměšné označení člověka, který působí hloupě, omezeně, směšně malicherně nebo neschopně širšího úsudku. Výraz má podobný odstín jako slova prosťáček, omezenec, maloměšťák či kocourkovan, ale působí učeněji a literárněji. Jeho hodnocení je výrazně hanlivé, proto se hodí spíše do historického, publicistického, satirického nebo ironického stylu než do neutrálního popisu. Paradoxem je, že skutečné Abdéry byly rodištěm významných myslitelů, například Démokrita a Prótagora. Právě kontrast mezi pověstí města a jeho slavnými rodáky přispěl k tomu, že slovo abdérita získalo výrazný kulturně-historický nádech.. >> detail
Abdikace je formální vzdání se vysokého úřadu, moci nebo hodnosti, nejčastěji panovnického trůnu či funkce hlavy státu. Jde o vědomý a veřejně vyjádřený akt, kterým se osoba vzdává práva dále vykonávat svěřenou nebo zděděnou pravomoc. Abdikace může být dobrovolná, například z důvodu věku, nemoci, politické situace nebo osobního rozhodnutí, ale může být také vynucená tlakem okolností, opozice, armády, parlamentu či veřejnosti. V monarchiích má abdikace zpravidla ústavní a dynastické důsledky, protože uvolňuje trůn pro nástupce a otevírá otázku posloupnosti. V republikánském a správním prostředí se u běžných funkcí častěji mluví o rezignaci, demisi nebo odstoupení, zatímco abdikace působí knižněji a bývá spojena hlavně s mimořádně významnou funkcí; v přeneseném významu může abdikace znamenat také zřeknutí se odpovědnosti, zásad, role nebo vlivu, například když někdo fakticky přestane plnit úkol, který mu příslušel.. >> detail
