princip umírněnosti, tedy volba vyváženého řešení mezi dvěma krajními polohami, chápaný jako rozumná a žádoucí životní strategie už od antiky. >> detail
Idealizovaná etapa v minulosti, na kterou se vzpomíná jako na dobu mimořádné prosperity a klidu, kdy se lidem žilo nejlépe. V antické představě jde o legendární prvotní období lidstva spojované s mírem a dostatkem.. >> detail
Rčení vyjadřující zásadu umírněnosti: volit vyvážený postup mezi krajnostmi a držet se přiměřenosti místo přehánění na jednu stranu. V mravní filozofii se tím často míní, že rozumné jednání a ctnost se nachází mezi dvěma extrémy, tedy mezi nedostatkem a nadbytkem.. >> detail
Severoafrický křesťanský biskup a latinsky píšící teolog z doby pozdní antiky, řazený mezi nejvlivnější otce západní církve. Výrazně přispěl k utváření církevní nauky a k promýšlení témat jako dědičný hřích a Boží milost. Ve filosofii navazoval spíše na Platóna a novoplatóniky než na aristotelskou tradici, a proto bývá chápán jako důležitý přechod mezi antickým myšlením a středověkou vzdělaností. Mezi jeho klíčová díla se řadí Confessiones a De civitate Dei.;V úvahách o člověku se opíral o detailní sebezpyt a popis vnitřních stavů, což z něj činí jednoho z předchůdců psychologického uvažování v evropské tradici. Zabýval se pamětí, svědomím i tím, jak člověk prožívá čas. Rozlišoval život zaměřený na pozemské cíle a život orientovaný duchovně, přičemž duši chápal jako nehmotnou a na těle nezávislou. Za nejdůležitější složku duše pokládal vůli, tedy schopnost volit mezi pohnutkami a jednat podle zvoleného cíle.;Ve filosofii poznání a politické teologii prosazoval theocentrický pohled, v němž je smyslem lidského života směřování k Bohu jako k prameni světla, pravdy verum a dobra bonum. Základ poznání kladl do víry a důvěry v autoritu zjevení, což vyjadřoval větami Fides praecedit rationem a Crede ut intelligas. Zlo interpretoval jako privatio boni, tedy jako nedostatek dobra vznikající tehdy, když se vůle obrátí nesprávným směrem. Spásu chápal jako nezasloužený dar milosti a uvažoval i o předurčení, které není rozděleno všem stejně. V prostředí církve podporované státní mocí připouštěl nátlak proti herezím, zároveň ale často žádal, aby postihy nepřerůstaly v krutost.. >> detail
Starověká římská zlatá mince o hmotnosti přibližně 6–8 g. Římané ji razili od roku 395 př. n. l. až do zániku Západořímské říše v roce 476 n. l. Za císaře Augusta, který určil zlato jako základ římského peněžního systému, měla hodnotu 25 stříbrných denárů, 100 měděných sesterciů nebo 400 měděných asů.. >> detail
