jedinec s dlouhodobě narušeným prožíváním a chováním, který nedokáže navazovat a udržovat přiměřené vztahy s okolím a jehož jednání se trvale výrazně odchyluje od převládajících sociálních, kulturních, morálních i právních norem. >> detail
Abnormita (z lat. abnormis, odchýlený od pravidla) je stav, vlastnost nebo jev, který se v určitém kontextu významně odchyluje od stanovené normy, obvyklého průběhu nebo statistického průměru. Pojem se užívá v medicíně a biologii pro strukturální či funkční odchylky organismu, například vývojovou vadu nebo patologický nález, v psychologii a psychiatrii pro neobvyklé projevy chování či prožívání a v technických oborech pro nepravidelnost v systému nebo procesu. Abnormita může být vrozená i získaná a její dopad se pohybuje od neškodné varianty až po příznak poruchy vyžadující zásah. Sama o sobě není hotová diagnóza ani jednoznačný hodnotící soud, protože záleží na tom, jak je norma vymezena, jakým postupem se odchylka měří a jaké jsou důsledky pro fungování člověka nebo systému. Významově se může překrývat se slovy anomálie, deviace, abnormalita či nenormálnost.. >> detail
ABO systém je základní imunhematologické třídění lidské krve podle přítomnosti či nepřítomnosti povrchových sacharidových antigenů A a B na erytrocytech a podle přirozených protilátek v krevní plazmě. Kombinací vznikají čtyři hlavní krevní skupiny: A (antigen A, protilátky anti-B), B (antigen B, anti-A), AB (antigeny A i B, obvykle bez přirozených protilátek) a 0 neboli O (bez antigenů, anti-A i anti-B). Protilátky jsou většinou typu IgM a při neslučitelné transfúzi mohou vyvolat rychlou hemolytickou reakci. V urgentní medicíně se někdy používají erytrocyty skupiny 0 jako dočasně nejbezpečnější volba, u plazmy se naopak preferuje skupina AB. Znak je děděn alelami ABO s kodominancí A a B. ABO je spolu se systémem Rh nejdůležitější pro volbu kompatibilní transfúze a uplatňuje se i v transplantační medicíně. Popsal jej Karl Landsteiner roku 1900.. >> detail
Abolice je právní pojem označující rozhodnutí, kterým se nařizuje, aby se určité trestní řízení vůbec nezahajovalo, nebo aby se v již zahájeném trestním řízení nepokračovalo. V českém ústavním právu jde o jednu z pravomocí prezidenta republiky, která patří mezi rozhodnutí vyžadující spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády; politickou odpovědnost za takové rozhodnutí nese vláda. Abolice se liší od agraciace, která promíjí nebo zmírňuje již uložený trest, i od rehabilitace, která odstraňuje následky odsouzení. Její účinek nastává dříve, než je věc pravomocně rozhodnuta soudem, a proto zasahuje přímo do možnosti pokračovat v trestním stíhání. Může mít podobu individuální milosti vztahující se ke konkrétní osobě nebo být součástí širší amnestie. Slovo pochází z latinského základu znamenajícího zrušení či odstranění; ve starším širším významu může označovat také zrušení určitého opatření, například policejního dohledu.. >> detail
Latinské sousloví abolitio nominis (z abolitio „zrušení, odstranění“ a nominis, genitiv od nomen „jméno“) znamená zrušení či vymazání jména. V římském trestním procesu označovalo procesní ukončení obžaloby před rozsudkem, kdy bylo jméno obviněného vyškrtnuto z oficiálního seznamu stíhaných a věc se dále neprojednávala, někdy na základě rozhodnutí senátu nebo císařské milosti. V historiografii a epigrafice se tímto termínem popisuje i fyzické odstranění jména z nápisů a dokumentů, často technikou seškrábání či přetesání, jako symbolická forma veřejné diskreditace a snaha zabránit připomínání osoby, blízká praxi známé jako damnatio memoriae. V češtině se užívá hlavně odborně, volně překládáno jako vymazání jména či abolice obžaloby. V přeneseném smyslu i pro administrativní nebo mediální „vymazání“ osoby z veřejného prostoru.. >> detail
Abominace je knižní označení pro něco krajně odporného a zavrženíhodného, pro čin, stav nebo věc, které v člověku vyvolávají silný odpor, zhnusení a morální odsouzení. Užívá se při hodnocení jednání považovaného za nepřijatelné, například v náboženských nebo etických souvislostech, kde se mluví o „ohavnosti“ či „prokletí“, případně o tom, že je něco hodno zavržení. Může se vztahovat na skutek, zvyk, ideu i na osobu, kterou mluvčí silně odmítá. Někdy se tímto slovem míní i samotný pocit zhnusení a prudké nechuti. Výraz je stylově výrazný a spíše publicistický nebo literární, v běžné řeči ho často nahrazují slova ohavnost, hnus, odpornost nebo zrůdnost. Typické je spojení „považovat něco za abominaci“ nebo „to je abominace“. Původ má v latině (abominatio, od slovesa abominari).. >> detail
