Agonista (z řec. agón, zápas) je v biologii a medicíně činitel, který po navázání na receptor vyvolá jeho aktivaci a spustí signální děje vedoucí k účinku v buňce, tkáni nebo celém organismu. Obvykle jde o léčivo či endogenní mediátor, který se vyznačuje afinitou k receptoru a vlastní účinností, tedy schopností receptor zapnout. Agonisté mohou být selektivní pro určitý podtyp receptoru a jejich síla se popisuje mj. potencí a maximem účinku. Plný agonista vyvolá maximální možnou odpověď daného systému, částečný agonista dosahuje nižšího maxima a může s plným agonistou soutěžit. Protikladem je antagonista, jenž receptor obsadí bez aktivace. V terapii se agonisté využívají k napodobení či posílení přirozené signalizace, ale při předávkování mohou vyvolat toxickou nadstimulaci. Ve fyziologii se slovem agonista označuje také hlavní sval vykonávající pohyb proti antagonistu a spolupracující se synergisty.. >> detail
Agorafilie (z řec. agora „tržiště, veřejné prostranství“ + -filie „náklonnost“) 1. označuje výraznou oblibu otevřených a veřejných prostor a tendenci vyhledávat ruch ulic, náměstí, parků či dav lidí. V běžné i odborné řeči se někdy užívá jako volný protiklad agorafobie a může popisovat osobnostní preferenci, pocit bezpečí „mezi lidmi“ nebo potřebu být často mimo domov, nejde však o standardizovanou diagnózu ani o ustálený odborný termín, 2. v sexuologii se tímto slovem někdy (spíše okrajově) označuje parafilní tendence, kdy je sexuální vzrušení spojeno se sexuální aktivitou na veřejnosti nebo na místech s možností pozorování, často s důrazem na riziko odhalení, a pojem se může částečně překrývat s exhibicionismem, přičemž se zdůrazňuje souhlas, soukromí a právní limity.. >> detail
Agrafa (z řec. ágrapha, doslova nezapsané) jsou v biblistice a dějinách raného křesťanství souhrnné označení pro výroky, popřípadě krátké epizody připisované Ježíši z Nazareta, které nejsou zachyceny v kanonických čtyřech evangeliích. Doložena jsou v jiných novozákonních knihách (například Sk 20,35), v apokryfních evangeliích, ve spisech církevních otců, v liturgických formulích či v pozdější tradici. Jednotlivý výrok se někdy nazývá agrafon. Agrafa nejsou totožná s apokryfy jakožto celými texty, jde spíše o jednotlivé citáty. Při jejich studiu se sleduje stáří pramene, způsob citace a možné paralely v synoptické tradici, protože část agraf může být pozdní parafrází nebo teologickou konstrukcí. V češtině se užívají zpravidla jen v množném čísle. Termín se používá hlavně v odborné literatuře.. >> detail
