Ablutofilie (z lat. ablutio „omytí“ a řec. -filie „záliba“) je sexuologický termín pro parafilní zájem, při němž člověk pociťuje sexuální vzrušení nebo výraznou erotickou preferenci ve spojení s koupáním, sprchováním, mytím či jinými očistnými rituály. Podnětem může být vlastní hygiena i pozorování nebo účast na mytí druhé osoby, vůně mýdel, pěna, voda, mokré oblečení nebo scénář „připravování“ těla. V konsensuálním rámci může jít o neškodnou variantu sexuality. Za klinicky významnou se považuje tehdy, když je chování nutkavé, vede k utrpení, narušuje vztahy nebo zahrnuje nevyžádané zapojení jiných osob. Nezaměňuje se s obsedantně‑kompulzivní poruchou, kde je mytí motivováno úzkostí z kontaminace, nikoli erotickým uspokojením. Termín se v hlavních diagnostických klasifikacích obvykle neuvádí jako samostatná porucha.. >> detail
Ablutofobie (z lat. abluere, omývat, a řec. phobos, strach) je označení pro výrazný, nepřiměřený strach nebo odpor k mytí, koupání či sprchování, případně k situacím spojeným s vodou, mýdlem, vlhkostí a svlékáním. V psychopatologii se obvykle chápe jako specifická fobie. Kontakt s podnětem může vyvolat intenzivní úzkost až paniku, tělesné projevy (bušení srdce, třes, dušnost), únik nebo dlouhodobé vyhýbání, které narušuje běžné fungování. Na rozdíl od strachu ze špíny bývá hlavním spouštěčem samotný akt očisty. Dlouhodobě může vést k zanedbávání hygieny, sociálnímu stažení, konfliktům a zdravotním komplikacím. Příčiny bývají kombinací vrozené citlivosti k úzkosti, naučených asociací a negativních zkušeností v koupelně, někdy i traumatu. Léčba zahrnuje kognitivně behaviorální terapii, postupnou expozici a nácvik zvládání úzkosti, případně farmakoterapii u komorbidit.. >> detail
Ablutomanie (psych., psychiatrie) je chorobně zvýšená, neovladatelná potřeba opakovaně provádět očistné rituály, zejména mytí rukou, sprchování nebo koupání, a to i bez reálné hygienické potřeby. Chování má charakter kompulze: jedinec cítí vnitřní tlak, rituál provede, krátkodobě se mu uleví, ale úzkost se brzy vrací. Spouštěčem bývají vtíravé obavy ze znečištění, kontaminace či nákazy, někdy také potřeba „cítit se čistý“ nebo „správný“. Od běžné pečlivosti v hygieně se liší intenzitou, ztrátou kontroly a tím, že vede k utrpení a omezení života. Důsledkem mohou být kožní léze, vysoká spotřeba času a vody, vyhýbání se situacím a zhoršení sociálního či pracovního fungování. V současných diagnostických systémech nebývá vedena jako samostatná jednotka, spíše jako popisný termín pro projev obsedantně kompulzivní poruchy. Léčba se obvykle opírá o kognitivně behaviorální terapii a někdy o SSRI. Původ slova: lat. ablutio omývání a řec. mania posedlost.. >> detail
Abnegace (z lat. abnegatio „odepření, popření“, od abnegare „odříci, zapřít“) je vědomé sebezapření, dobrovolné odřeknutí se vlastního prospěchu, pohodlí, požitků nebo osobních nároků ve prospěch hodnot považovaných za vyšší. Nejčastěji jde o obětavou službu druhým, plnění povinnosti, věrnost ideálu či víře. V etice a psychologii označuje schopnost potlačit egoistické motivy a jednat altruisticky i za cenu osobní ztráty nebo omezení, zpravidla dlouhodobě a s vnitřní sebekázní. V náboženském prostředí se může projevit jako asketický životní styl. V právní a politické řeči se termín užívá i pro vzdání se práva, moci či odpovědnosti, a podle kontextu může být chválen jako ušlechtilá obětavost nebo kritizován jako rezignace. V běžné češtině se často nahrazuje slovy sebezapření nebo sebeobětování.. >> detail
Výraz odvozený z lat. ab a norma, v doslovném smyslu označuje něco, co je mimo ustálené pravidlo. Obecně jde o odchýlení od běžného, očekávaného stavu nebo o nezvyklou nepravidelnost.;V medicíně a biologii se tím rozumí porucha či zvláštnost, při níž se stavba nebo funkce organismu liší od normy, přičemž může být přítomna už od narození nebo se vyvine v průběhu života, například po nemoci či úrazu.. >> detail
Lat. abnormalis, -e je přídavné jméno 3. deklinace s významem odchylný od normy, nepravidelný, neobvyklý. Tvoří je předpona ab- mimo, stranou a normalis podle pravidla, z podst. jména norma tesařský úhelník, měřítko, řád. V češtině se užívá hlavně v odborné latině (např. nálezy v dokumentaci) a v domácích odvozeninách abnormální, abnormálně, abnormálnost. Označuje stav, hodnotu nebo jev, který neodpovídá běžnému či očekávanému průběhu, tvaru nebo rozmezí, například abnormální laboratorní výsledek, abnormální vývoj orgánu, abnormální chování, abnormální srdeční rytmus nebo abnormální odchylka v datech. V klinickém kontextu často implikuje podezření na patologii a potřebu dalšího vyšetření, jinde může jít jen o neutrální popis výjimky. Protiklad: normalis, normální.. >> detail
Odchylka nebo patologická změna, která není přítomná od narození, ale rozvine se až během života. Typicky vzniká následkem prodělané choroby či působením vnějších vlivů a odlišuje se tím od vrozených stavů. V terminologii stojí v protikladu k abnormalitas congenita.. >> detail
