(z řečtiny) velmi stručný, úderný a duchaplný, typický pro vyjadřování v krátkých vtipných výrocích (aforismech), např. úsečnost, forma nebo sloh založené na aforismech.. >> detail
africus [lat., výsl. afrikus] 1. latinské přídavné jméno (m. africus, f. africa, n. africum) znamenající africký, z Afriky, patřící k Africe. Odvozeno od názvu Africa příponou -icus a v antickém kontextu se často vztahuje k severní Africe a k římské provincii Africa. V češtině se vyskytuje hlavně jako citátový latinizmus v odborných překladech a komentářích klasických autorů, v epigrafice a historické geografii a také v zoologii a botanice jako druhové epiteton, které signalizuje původ organismu nebo místo nálezu. V českém textu se zpravidla neskloňuje a ponechává se v latinském tvaru, 2. v antické meteorologii a námořní terminologii název jihozápadního až západojihozápadního větru ve Středomoří, někdy psaný s velkým počátečním písmenem jako vlastní jméno větru.. >> detail
afrikáta (též závěrově třecí souhláska, z angl. affricate, pův. z lat. ad- a fricare, třít) je obstruentní souhláska, jejíž výslovnost kombinuje dvě těsně navazující fáze: nejprve vznikne úplná závěra v mluvidlech jako u explozivy a vzápětí se závěra plynule uvolní do tření jako u frikativy. Nevkládá se mezi ně samohláska a obě složky se realizují v témže nebo velmi blízkém místě tvoření, proto se afrikáta vnímá jako jeden zvukový celek a v fonotaktice často obsazuje jedinou souhláskovou pozici. Od pouhé skupiny dvou souhlásek t+s ji odlišuje těsné časové spojení a společné místo artikulace. V češtině jsou běžné afrikáty c [t͡s] a č [t͡ʃ], v přejatých slovech také dž [d͡ʒ] a podle znělosti mohou být neznělé i znělé. V IPA se zapisují dvěma znaky spojenými obloučkem nebo ligaturou a v pravopisu mohou být vyjádřeny jedním písmenem i spřežkou.. >> detail