vyjadřuje, že něco nebo někdo je mimo daný celek či prostředí, nepatří k němu a působí jako cizí nebo přicházející zvenčí, například osoba stojící mimo komunitu. >> detail
Z lat. extra a pelvis, v anatomii a medicíně označuje strukturu nebo proces, který se nachází mimo oblast pánve, tedy mimo pánevní dutinu, například při popisu umístění patologického nálezu.. >> detail
Výraz je odvozen z lat. extra ve významu mimo a z řec. pleura označující pohrudnici. V anatomii a klinické praxi se tím popisují útvary nebo zásahy vedené mimo pohrudniční dutinu, tedy uložené zevně vůči pleuře, například při některých operačních přístupech k hrudní stěně.. >> detail
"přiblížení, přechod z užší na širší oblast pomocí analogie; mat. přibližný výpočet hodnot funkce v bodě ležícím vně intervalu z hodnot funkce v krajních, příp. i některých vnitřních bodech intervalu"
. >> detail
stav, kdy je člověk pevně přesvědčen o své výjimečné psychické nebo fyzické výkonnosti a nerealisticky nadhodnocuje vlastní možnosti a síly. Tento typ grandiózního sebehodnocení se může objevovat při mánii, u psychotických poruch, v rámci narcismu, při intoxikaci některými drogami (kokain, amfetaminy) i u progresivní paralýzy a v dalších podobných stavech.. >> detail
Heteropunitivně zaměřený člověk při neúspěchu nebo kritice typicky přesouvá odpovědnost mimo sebe. Místo hledání vlastního podílu má tendenci obviňovat druhé, být k nim přísný až útočný a jen nerad připouští osobní chybu. Často reaguje podrážděně a konfrontačně, může být agresivní v komunikaci i v jednání a působit nepřátelsky. Navenek mívá výrazně zvýšené sebevědomí, které někdy neodpovídá reálným schopnostem, a usiluje o převahu v sociálních situacích, takže se konfliktům spíše nevyhýbá. Bývá patrná nízká sebereflexe a slabé vnitřní brzdy, což vede k impulzivnímu prosazování toho, co ho právě napadne. Časté jsou i narcistické rysy, například potřeba obdivu a přesvědčení o vlastní výjimečnosti.. >> detail
Extrapunitivní (z lat. extra mimo, punire trestat) označuje v psychologii a psychodiagnostice způsob reagování na frustraci, neúspěch nebo konflikt, při němž je vina, odpovědnost či zlost přesouvána navenek. Člověk hledá příčinu potíží v okolí, v druhých lidech nebo v systému, kritizuje je, požaduje nápravu zvenčí a může volit sankční, útočné či obviňující jednání. Termín se používá zejména v souvislosti s Rosenzweigovým obrázkovým frustračním testem, kde tvoří jednu ze tří základních orientací reakce vedle intropunitivní (zaměřené na sebe) a impunitivní (popírající nebo zlehčující vinu). V praxi se sleduje, nakolik takové odpovědi převažují a zda vedou k eskalaci konfliktů. V širším smyslu se jím popisuje také komunikační nebo výchovný styl, který preferuje trestání druhých před hledáním vlastní spoluúčasti.. >> detail
V psychologii osobnosti jde o heteropunitivní styl zvládání frustrace: při chybě nebo neúspěchu člověk připisuje příčinu převážně vnějším okolnostem, snadno obviňuje druhé a jen nerad uznává vlastní podíl na situaci. Typická je konfrontačnost a sklon reagovat útokem, takže se častěji dostává do sporů a může působit chladně až nepřátelsky. Zároveň mívá nadsazené sebehodnocení, které nemusí odpovídat reálnému výkonu, a slabší seberegulaci, proto jedná impulzivně a prosazuje své názory bez větší autocenzury. Často usiluje o převahu a uznání, mohou se objevovat narcistické rysy a obranné mechanismy jako projekce. V diagnostice reakcí na frustraci (např. Rosenzweig) se tento směr popisuje jako agrese a výčitka zaměřená navenek.. >> detail
