(z řeč., lat. – vybírat) – označení pro způsob uvažování a tvorby, při němž člověk nepřebírá jeden uzavřený systém nebo jeden styl jako celek, ale z různých teorií, škol či děl si vyzobe jen některé prvky, které mu připadají funkční nebo přesvědčivé, a skládá je do nové, vlastní podoby. V praxi se takový přístup objevuje například ve filosofii i v uměleckých oborech, třeba v architektuře nebo hudbě. V hodnotícím, znevážujícím smyslu se tím někdy myslí i neoriginalita a neschopnost přijít s vlastním, tvůrčím řešením.. >> detail
Metoda uvažování nebo tvorby, která nevytváří pevně vymezený vlastní směr a zároveň se neváže jen k jediné škole či tradici. Místo toho si vybírá jednotlivé myšlenky, postupy nebo výrazové prostředky z více pramenů a skládá je dohromady do výsledku, který má působit aspoň částečně uceleně. Termín se používá například ve filozofii i v umění, kde může označovat mísení prvků odlišných stylových okruhů. V hanlivém použití jde o výtku nepůvodnosti, tedy o dojem, že jde spíše o kompilaci cizích nápadů bez vlastní invence.. >> detail
Přístup v tvůrčí nebo odborné práci, kdy autor nedostatek vlastní originality nahrazuje tím, že si vybírá a přebírá hotové postupy a motivy od jiných lidí či z dřívějších tradic, výsledkem pak bývá spíše kompilace než původní koncepce.;V dějinách umění a architektury označení pro skládání návrhu z prvků různých stylů, kdy se vědomě cituje minulost a kombinuje se to, co se právě hodí, i když celek nemusí mít jednotný slohový program.. >> detail
V umělecké a tvůrčí praxi jde o postup, kdy autor místo výrazně vlastních nápadů sahá po už hotových motivech, formách a technikách z jiných děl či tradic a skládá je dohromady. V dějinách umění se tím často myslí i mísení různých historických stylů v jednom díle, například ve stavitelství.;Ve vědě a zejména ve filozofii označuje přístup, který z různých směrů přebírá vybrané myšlenky a argumenty podle jejich momentální užitečnosti, aniž by se budoval jednotný, důsledně odůvodněný systém. Výsledkem může být praktická syntéza, ale také určitá nesourodost nebo dojem kompilace.. >> detail
Teologická disciplína, jejíž pojmenování vychází z řec. ekklésia a logia, se soustředí na zkoumání církve. Sleduje, co církev znamená, jak vzniká a funguje, jak je uspořádána a jaké má poslání v životě věřících i ve společnosti, případně také jak se chápe její jednota napříč křesťanskými tradicemi.. >> detail
Psychická porucha nebo neurotická reakce, která se rozvine v důsledku zkreslené či přehnaně rigidní náboženské výchovy a tlaku církevního prostředí. Typicky souvisí s výchovou založenou na strachu a nepřiměřeném posilování pocitu viny, což se může navenek projevit úzkostmi, nutkavým sebekontrolováním, nadměrným sebezpytováním nebo i tělesnými potížemi bez jasné organické příčiny.. >> detail
